Po skle ze Stodolní


Bláznův život / Sobota, 15 března, 2014
Podívejme se, kdo zabloudil do těchto končin. Vím, jak je to s tímto zapomenutým koutem internetu, a nebudu se omlouvat. Nechce se mi. Tento malý kousek prostoru ve virtuálním éteru je mým a přece se nemusím omlouvat sama sobě, že jsem sama sebe zanedbala. Nebo ano?

Zacyklikla jsem se. Koloběh života se zastavil na třech stanicích. Škola – potřeby těla – sny. První a poslední mou mysl zaměstnává ponejvíc, nikoliv však sny jakožto vize budoucnosti, ale sny, jež se mi zdály a nejdou mi z hlavy. Jejich interpretace je obtížná, obrazy příliš živé a jejich vlastní realita děsivá. Nelíbí se mi tento vegetativní stav. Jen zírat do prázdna a ubíjet aktivitu. Stojí to příliš sil, ale ještě více sil stojí tento stav narušit. Snaha procitnout a fungovat na lepší, plodnější bázi je marná. Již od počátku odsouzena k záhubě. Kým? Mou vlastní hlavou! Mou vlastní neschopností! Mou vlastní leností! Věřím, že se vše zpřetrhá příští úterý, jelikož konečně bude naplněna má potřeba sociálních kontaktů. Komunikace přes sociální sítě je sice příjemná věc, ale hmatatelná komunikace z očí do očí, i kdyby se vedla jen o banálních věcech, o špinavém ubrusu v drahé kavárně, podstatným zůstává, že je to vnímáno fyzis. Mluvené slovo je nyní cennější než psané. Paradox otevřené doby. Můžeme si říci navzájem cokoliv na živo a to většinu děsí, a tak to raději řeknou schováni za monitor, schováni za displej.
Na Stodolní měla jedna restaurace vystaven za sklem nádherný kus poctivého steaku s celými bramborami a jemně orestovanými zelenými fazolkami. Restaurace, jejíž ceny jsou vysoko a přitom zákazníci sedí hluboko a pokud chtějí zahlédnout i něco jiného než jen obličeje dalších strávníků a interiér, musí zvednout hlavu vzhůru, aby zahlédli nohy těch, jež si nemohou dovolit malou porci vývaru s jedním knedlíčkem a biftek z Argentiny. Zvrácenost světa je k smíchu. Ten výjev steaku za výlohou, jehož se nedotkne ničí příbor, mi připomněl paradox Dánů v Praze. Přijeli do Prahy, protože se zde dobře a levně pije. Na václavským Václaváku.
Ráda si hraji a k smrti miluji pantolínu. Chlápky v černém s líčením jen o trochu méně děsivým, než má Vrána. Chlápky v černém, jež Vás pozorují a přesně do detailů opakují Vaše pohyby. Kradou Vás. Kousek po kousku. A to mnohé vytáčí. Mne to baví. Legální způsob, jak se stát zlodějem a přitom SNAD nezpůsobit okradenému újmu. Můj smysl pro ad absurdum je asi znám. Pro nadutost některých jsem spáchala mistrovský kus o nabubřelosti, leč zrcadlo bylo příliš pokřivené a přesvědčivé na to, aby okolí pochopilo, že odmaskování bylo pravdivé. Paradox divadla a diváka. Byl herec převezen stejně dobře hrajícím publikem? Či bylo publikum skutečně tak omezené a senilní, že byli ochotni přijmout lež za pravdu a tvrdit o herci ze seriálu, že skutečně měl s tou a tou herečkou poměr? Nebo jen bylo snazší vzít lež na milost, aby nakonec oni vzešli z celé šarády jako ti, kdož vyhráli?
Vidím tě za katedrou na vysoké škole. Debata o češtině, aktualitách a učení se zvrhla v půl hodinu semináře z psychologie, v níž se dozvídáme něco nového o sobě samém. Takový malý exkurz do interpretace naší osoby cizími lidmi. Nesnáším, když se mi někdo hrabe v hlavě. Ta představa, že psychohorník-amatér podniká katarzi do mého vědomí a nevědomí a otáčí ve svých špinavých rukách mou osobu, jako by prohlížel kousek obroušeného skla a v jednu chvíli jej považoval za vzácný kámen. Nechutné. Dolování jen s povolením! Paradox komunikace s lidmi. Nikdy nemůžete ukočírovat ty ostatní, aby si sami nekladli otázky o Vás a nečinili si o Vás iluzorní vize.
Já jako asistent? A pak snad i něco víc. Nesmysl! Znám své schopnosti. Sice mne baví se zabývat jednotlivými autory, jejich díly a interpretacemi, ale vím, že bych nebyla schopna se o nové poznatky dělit v sáhodlouhých studiích plných odborného marasmu a egomasturbace. Už bakalářka byl a je problém. Nedokáži si představit svou diplomovou práci. Netoužím po postu odborníka, chtěla jsem jít na mou almu mater a tam pomáhat takovým, jako jsem (jsem byla) já, objevovat svět literatury a historie v jeho drobných nuancích. Tedy dosud jsem po místě na katedře české literatury netoužila. Co s tím? Zavřít oči a vykonstruovat nový, vyšší cíl?
A opět jsem v cyklu. Škola – potřeby těla – sny. Rotuji v kruhu a říkám si, jestli v něm nechci nakonec zůstat. Prozatím vypadá bezpečně, neb v něm není místa pro cizí návštěvy mého nitra. Neruš mé kruhy! Jenomže cedulka na krku nezabrání vojákovi, aby bodl svým kopím. Paradox světa. Ten, kdo má chránit obyčejné, do nich střílí. Jako na Ukrajině.
Člověk se neubrání úvahám nad pravdou a lží. Svými myšlenkami se dostává do kruhu, tak jako já. Co je pravda? Co je lež? Možná celé tohle chabé plácání je pravdou vyjevenou pod dojmy nedávné četby. A možná je všechno těžká fikce a Vaším stolům, na nichž trůní monitory počítačů a notebooků, se bortí dřevěné nohy pod tíhou těch lží.
A tak se navracím k prvotní otázce. Musím se omlouvat sama sobě? Ano, protože nikdo jiný se mi neomluví. Nikdy. Nikdy neříkej nikdy. V tom je ta krása. Když už nic, stále je tu naděje. Slabý plamínek, ale plápolá.

8 Replies to “Po skle ze Stodolní”

  1. Omlouvat se sám sobě je třeba jen tehdy, pokud člověk sám od sebe omluvu požaduje. A i na to většinou říkám své sadistické NE!!!" :-)

  2. [6]: Experimentoval jsem i s vlaštovkou z Čadu, ale nakonec ty pohlednice jsou nejspolehlivější.

    Tajně doufám, že jednou na té pohlednici naleznu máznutí tuší a poznámku "Cenzurou vyňato".

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *