Pokud jsem zde v poslední době napsala něco v tom smyslu, že naše třída byla skvělá a bude se mi po ní stýskat, pak zpětně prohlašuji, že jsem v té chvíli měla zatmění mysli.

Co se zase stalo?! Netvrďte mi, že vám tohle neproblesklo hlavou. Tedy aspoň mi by toto problesklo hlavou, kdybych četla tento článek. No stalo se toho hodně.

K maturitě už se nebudu vracet, ale musím vám napsat, co se dělo po tom. Říkala jsem si, že ústní maturitou to pro mne všechno haslo, zvláště pro to, že se domluvilo, že nebude poslední zvonění. Odpoledne 25., kdy jsem se připravovala na přijímačky, které mne čekaly hned příští den, mi zazvonil mobil. Cizí číslo. Zvednu to a představím se svým příjmením.

„Čau, zítra je Poslední zvonění. Přijď. Potřebujeme, abys zahrála B*****u na příjezdu.“

Tak po těchto dvou větách jsem začala mírně brunátnět, ale držela jsem se a pouze si ponechala ironii v hlase i ve slovech. „No to jste teda řekli brzo. Já se ti ještě ozvu na netu, jestli přidu.“ Samozřejmě jsem na net po pár minutách, kdy jsem sprostě nadávala, napsala, že nepřijdu. Před chvílí jsem viděla fotky z té akce a říkám si, že bych tam byla chudák, protože tam byli lidi, s kterými si nemám, co říci. A také jsem se jako bonus dozvěděla, že 3.6., kdy píši maturitní písemku z němčiny, je Maturitní večírek. Dobře to by ještě tak nevadilo, ale že je to v takové příšerné dupě, kde se nemám pořádně jak dostat, to už je moc a když ještě domluví pokoje za 3000 na noc, to mě mohli už rovnou odvézt. Takže také nejdu, což znamená, že se s naší třídou uvidím pouze třikrát, což je důvod k oslavě. Ale jak se znám, tak zase za chvíli zapomenu na ty věci, co byly pro pláč, a budu si opět naivně myslet, že to byla skvělá parta lidí, kteří nezklamou. Jó, není nad to mít tak krátkodobou pamět a být optimistou. Jenomže krátkodobá paměť na špatné zážitky si vybrala svou krutou daň, to co není uchováno v paměti vědomí, to je ještě hlouběji zakořeněno v paměti podvědomí, které sprostě čeká na správný impuls, aby se pak ozvalo jako pořádná facka, která vás srazí na kolena.

Drazí milí, shrnu to. Stejně jako jsem v devítce říkala, že se mi po té třídě stýskat nebude, tak to říkám i nyní. Sice se ten poslední den, čili 20.6. rozeřvu jako želva stejně jako při předávání vysvědčení v devítce, ale to bude všechno. Ani o prázdninách a ani jindy nepřijdou chvíle nostalgie, kdy bych si řekla, že tam přece jen bylo krásně. Je to smutné, ale je to pravda.