Proč miluji čaj


Smysluplnost v nesmyslnosti / Pondělí, 24 února, 2014
Magično, obklopující ty tři písmena Č – A – J a jež je vlečeno na pomyslných bedrech horkého nápoje, je přitažlivé i po dlouhá staletí. Považte už asi tři tisíce let činí společnost člověku tento malý omamný zázrak.

Čaj je jedno velké kouzlo. Magie okamžiku, kdy se připravuje samotný nápoj, je velice silná, neb se spolu s nápojem připravuje i duše. Mysl očekává napojení k vyššímu vnitřnímu Já. Vždyť již samotné pojmenování nápoj evokuje vznik cesty mezi bodem A a B. Vytváří se a pomalu se vine tenká stříbrná nitka z vědomí do nevědomí a z něj snad i někam výš. Nad rámec materiálna.
Už při nalévání vody do varné konvice a přichystání hrnečku či konvičky započíná proces hluboké katarze. Jako bájný permoník sestupuji do hlubin svého nitra a přitom mé nohy vrůstají do kuchyňské podlahy a ještě hlouběji. Kořeny mířící dál a dál k horkému jádru. Posvátnost rituálu přípravy čaje je až dechberoucí. Čas se zastavuje. Tlukot srdce se ozývá tišeji a s menší intenzitou. BUCH BUCH se transformuje do buch… buch. Poslední nádech před ponorem do sebe samého. Už jen mlčenlivá existence. Jsem.
Varná konvice zabublá a zazní pověstné klap. Ucho zaregistruje zazurčení v útrobách nádoby, oko zaostřuje na tichou genezi fantaskně barevné tekutiny. Z čirého životodárného nic lusknutím prstu jako květina vykvetl čaj.
Nádherné odstíny žluté, zelené, červené, hnědé až černé. Jemné nádechy a prolínání drobných, téměř nepostřehnutelných, tónů. Jednou se mi poštěstilo spatřit i duhovou hladinu. Ovšem to proto, že jsem špatně vymyla jar z hrnku. Pak ze mě byl na pár hodin bublifuk.
Barva je však jen jeden element celého čajového zázraku. Vůně. Opojná vůně, jež má tu moc jediným vdechnutím přenést kohokoliv do divotvorných krajů. Taková malá soukromá cestovní kancelář. A levná. Stačí jen zavřít oči a dýchat. Ne nadarmo se nejvíce vybavují vzpomínky na popud aróma. Dá to rozum, protože dýchat musí každý a tyto vjemy tudíž jsou nejintenzivnější, avšak již jim tak často člověk nevěnuje pozornost. Co teď cítíte? Víte to?
Posledním ze Tří králů korunujících čaj svatozáří jest chuť. Symfonie ovoce s jemnou či prudší hořkostí nebo s travnatými nádechy. Exploze v chuťových pohárcích. Ústa zažívají malý silvestrovský večírek, v němž pití teče proudem a na pozadí všeho jako třešnička na dortu prská ohňostroj chutí.
Následně vše dosahuje svého vrcholu v oné posvátné chvíli, kdy si vychutnáváte nápoj císařů doušek po doušku. Čas proplouvá kolem Vás a může se zdát, že jste pro něj neviditelní. Snad i sám čas respektuje moc čaje či jí podléhá.
A to jsou důvody, proč miluji čaj.
Vaše Maglaiz
Autorka prvního obrázku: Anuk
Autor druhého obrázku: Apofiss

12 Replies to “Proč miluji čaj”

  1. Moji rodiče a nejlepší kamarádka ze srandy říkají, že můj život se nedělí na dny nebo hodiny, ale na dobu, než se uvaří čaj. Piju ho pořád, nejvíc silný černý, občas i zelený, teď už v japonské konvičce. Je to opravdu výjimečný nápoj. :3

  2. [8]: Legendární druh ledového čaje. Jen nebezpečno podávati tradičně s ledem, snítkou máty a plátkem citrónu. Mnozí chmeločajomilci by se mohli rozlítiti.

  3. Nádherně poeticky řečeno, jakou potěchu člověku skýtá lahodný čaj :-) Hmm, stačí jeden nádech a už mě chytí do svých sítí. Hlavně Honeybush, to je lahoda.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *