Splašil se mi žaludek. Třešně s vodou se rozhodly zajezdit si v mých střevech rodeo. Přesto ona večeře stála za to. Pokrm prostý, chutný a trhaný rovnou do úst. Člověk sběrač. Stačí se už jen odbelhat s kyjem v ruce za doprovodu slabikování posvátného slova MA-MUT do temnoty jeskyně. Poškrábat se za uchem a zahnat myšlenku na zablešeného homo sapiens neaderthalensis.

A stejně se ta mrška nedá. Vyhodíte ji dveřmi a ona se drápe oknem zase zpátky do kanceláře oddělení Maglaizino snění s tím, že se zapomněla podepsat pod formulář a že má na výplatní pásce jinou sumu, než stojí ve smlouvě. Nechápe, že majitelka úřadu a vůbec celé budovy ji trestá stržením ze mzdy za vyrušování od práce. Vždyť to je právě její náplní. Měla by podat žalobu. Ale tu by soudce Maglaiz zajisté smetl pod stůl. Ubohá myšlenka! Pranýřují ji za to, že svědomitě plní své povinnosti. Ach, ta dnešní mládež!

* * *

Nesmysl za nesmyslem se váže, jak potrhaná nit na cívce od Kloboučníka. Chvíli žlutá, chvíli černá, červená, fialová, zelená a modrá. Druhový rej v kruhu zasvěcených.

Vzletná slova padají těžce na podlahu a člověk si říká, zda má cenu je sbírat, když smyslu postrádají a spíše než hloubku povrchní nesou v sobě estetično. Dobře vypadají, ale užitek z nich není hmatatelný. Přesto se najdou i tací blouznivci, kteří si jich váží více, než slov prázdných, až příliš smysluplných a vyvažovaných zlatem.