Etická historie aneb „Daňkovky“


Kolumbus / Středa, Květen 22nd, 2019

Od loňského léta mám jednu malou vášeň. Staré filmy, divadelní inscenace a záznamy divadelních her. A historii a etiku. Tyto libůstky mne zákonitě přivedly k jednomu autorovi. Herec, režisér, dramatik, scénárista a spisovatel z Ostravy. Obdivovatel epického divadla Bertholda Brechta. Oldřich Daněk.

Jeho dílo je přesnou syntézou historie a filosofického přístupu k etickým otázkám morálky, toho, co je správné nikoliv vhodné, toho, jak se s tím lidská psychika dokáže vyrovnat a jak je schopna odolat nebo naopak podlehnout společenskému tlaku. Hloubka myšlenek a zajímavé lidské osudy jsou zabaleny do úhledného balíčku dějinných událostí a převázány jemnou stužkou vytříbeného, nádherného jazyka českého a humoru. O uchvacujících dialozích ani nemluvě. Nikdy mne nepřestane fascinovat Daňkova slovní i dějová ekvilibristika. Vše působí tak jemně, jednoduše, jakoby dojmem „jenom jdu kolem a hle, co vidím“. Člověk má pocit, že vše je na svém místě, a přesto někde uvnitř sebe vnímá, že to není tak lehké a prosté, jak se zdá, že je za tím ohromný talent, píle a spousta času.

Mezi mé oblíbené patří především Kadeř královny Bereniké, mapující jeden den ve slavné Alexandrijské knihovně a nemalé nepříjemnosti, jež se stala v chrámu bohyně Afrodity, pardon Arsinoé. Setkání starého básníka Kallimacha, latiníkům může být znám díky Catullovi a jeho Básni o kadeři Bereniky, s jeho dávnou přítelkyní a rodačkou, taktéž již ne zrovna mládím oplývající velekněžkou chrámu bohyně Arsinoé, Kleió, je plné hořkosti, ironie, sarkasmu, ale v pozadí lze cítit i spousta pozitivních emocí, časem již trochu zaprášených, přesto tak silných, že je lze ještě dnes rozdmýchat alespoň do podoby malého plamínku. Konečné rozřešení celé záležitosti je všem milovníkům astronomie jasné již od počátku, avšak my ostatní, rádi, že poznáme v tom nepřeberném množství zářících bodů velký vůz, nebudeme zklamáni překvapivým závěrem. Dodejme jen herecké obsazení: Jiří Adamíra, Jiřina Jirásková, Hana Maciuchová, Josef Vinklář, František Němec a další.

O mnohá staletí později nás Oldřich Daněk přesune z antické Alexandrie do novověké Prahy, nad níž se již pomalu tvoří stín budoucí válečné tragédie, jež vyústí na popravišti Staroměstského náměstí léta páně 1621. Tento stín zatím pouze tuší stárnoucí a zatrpklý španělský velvyslanec Guillén de San Clemente y Centellas a přichází za svou příbuznou Marií Manrique de Mendoza, vdovou po Janu V. z Pernštejna, toho času „tajnou“ milenkou knížete Karla I. z Lichtenštejna. Herecký koncert manželů Jiřího Adamíry a Hany Maciuchové ve hře Španělé v Praze. Dialog o Praze a vztahu k ní, povaze Čechů a Španělů, o právu na lásku a svobodu.

Dlouhá (2 hod.) televizní hra Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo v sobě skrývá hned čtyři příběhy – athénský, uherský, flanderský a český. Krátké okamžiky budící v divácích pocit, že šli jen kolem a na chvíli se zastavili, protože je ten drobný útržek cizího života, občas i neštěstí, zaujal. Všechny tyto příhody pojednávají o docela prostinkém, leč velmi barvitém tématu – vztah muže a ženy ve všech podobách. Za průvodce byl zvolen Vladimír Ráž a celé břemeno udržet divákovu pozornost na sebe museli vzít další výteční čeští herci – Jana Brejchová a Jaromír Hanzlík. Osobně především miluji příběhy athénský a uherský – v Athénách jsme svědky rozhovoru slavné hetéry s dychtivým mladíkem z Rhodu o kráse a umění, o jednom soudním sporu a velkém podvodu a v Uhrách se zase ozývá řinčení zbraní, to uherský král Ladislav IV. Kumán dobývá ženský klášter na Zaječím ostrově, aby si mohl promluvit se svou sestrou Alžbětou. Nutno uznat, že příběh flanderský o čase a hledání pravdy a český o cti, zradě ideálů a nevyhnutelné smrti jsou také půvabné a byl by hřích je nevidět nebo alespoň neslyšet.

Poslední „Daňkovku“, kterou ti, drahý čtenáři, dnes představím je Daňkův režijní počin. Text již nebyl jeho – pochází z Ruska, mnozí onen příběh předepisují jako maturitní četbu a málokdo se odváží si jej vzít, i když patří mezi ty nejkrásnější, které ruská literatura dala světu. Apokryfní Pilát Pontský – Onoho dne „překvapivě“ vypráví o setkání nejvyššího prokurátora Judeie s mladíkem jménem Ješua Ha-Nocri. Zdalipak víš, dobrý člověče, o jaké literární předloze to mluvím?

Pro dnes je to vše, ovšem připrav se, vzácný čtenáři, že ještě jeden článek o „Daňkovkách“ bude. A budou stejně krásné (možná i krásnější) jako ty, jež jsem ti představila v tomto článku.

 

Youtube nabízí ke zhlédnutí několik „Daňkovek“, prosím milený čtenáři, byť by ti hnulo žlučí, že někteří porušili autorské právo a vložili na internet jeho díla, zadrž svůj hněv i ruku třímající myš, pomysli na všechny lidi, kteří by tvým konáním, jemuž neupírám správnost, přišli o tak krásný divácký zážitek, jelikož naposledy Daňkovy hry dávala česká televize před třemi a některé dokonce před devíti lety. Děkuji.

Kadeř královny Bereniké (1993)

Španělé v Praze (1987)

Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo (1987)

Pilát Pontský (1991)

 

zdroj obrázku: ceskatelevize.cz

5 Replies to “Etická historie aneb „Daňkovky“”

  1. Nemám televizi v pokoji kde pobývám, veškeré filmy si pouštím jedině přes You Tube,
    ani nevíš jak jsem ráda, že se budu moci na tebou doporučené filmy tam podívat. Díky moc!
    Staré filmy mám oblíbené i já, moc se mi líbil film Čachtická paní:
    https://www.csfd.cz/film/231069-cachticka-pani/prehled/
    který sice nezaznamenal svými počty procet velké nadšení u diváků, ale pro Su je to skutečně krásné dílko…:-)

  2. Prní dva kousky si velmi dobře pamatuji, kdysi mě nadchli především Španělé v Praze, od kterých jsem to v době premiéry vůbec nečekal, protože reálie mi tehdy nic neříkaly. Ale tady to zafungovalo obráceně protože hra mě zaujala tak, že jsem se po reáliích začal pídit. Další dvě hry mi na první přečtení nic neříkají, ale až přijedu zpátky do Čech, zkusím se upamatovat puštěním tvých odkazů. Morální problém s tím nemám, neb volné šíření her o etice musí být z definice etické :-).

    1. Víš jak mi dalo zabrat, než jsem našla tu správnou Marii Manrique? Ona totiž byla ještě Marie Marique de Lara y Mendoza, ale té by v době poměru s Karlem z Lichtenštejna bylo již dosti přes šedesát, tudíž by se o mladé vdově nedalo uvažovat. 😀

      Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo – příběh český je z předvečera bitvy u Lipan.
      Pilát Pontský je příběh poskládaný z útržků apokryfního textu vloženého do příběhu o Mistrovi a Markétce z pera ruského spisovatele Bulgakova.

  3. Tyhle filmy (televizní hry) neznám. Vypadají zajímavě.
    A oni podobně věci už v televizi stejně moc nedávají. A tak se člověk musí koukat na neurotické detektivní seriály. Dneska už nic pěkného stejně nenatočí.

    1. Nedávají a netočí, protože není poptávka. Ovšem musím říci, že co se týče detektivek, tak jsem byla docela nadšená z Vodníka. Ovšem mám své výhrady ke kameře a poslední díl se mi od poloviny jevil značně ucajdaný i proto, že v dílech předtím hlavní hrdinka neskutečně všechny kritizovala, že nevyslechli jednoho svědka a sama za ním šla až nakonec, kdy už i těm největším trumberům před obrazovkou došlo, kdo je vrah.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *