14. 3. 2011 se zapíše do dějin jako den, kdy Maglaiz vyšly knižně její básně. Bylo to onoho památného dne, kdy svítilo sluníčko a Maglaiz se se svou třídou vypravila do Janáčkovy síně v Cáklově nad Cvokhausovem, aby byla svědkem křtu Sborníku literárních prací studentů gymnázia v Cáklově nad Cvokhausovem.

Při úvodní řeči zástupkyně ředitele, která je nejednomu člověku nepříjemná už od pohledu, se Maglaiz dozvěděla, že její práce a literární tvorbu ostatních studentů tiše posvětil i Michal Viewegh. To jméno tak krásně znělo celým sálem, zvláště proto, že bylo v jakémsi maličkém spojení i s Maglaizinou maličkostí. Spisovatel a „zaručil se“ za spisovatelská střeva jako jsou studenti.

Mnozí čekali, že poteče šampaňském proudem a starostka, bývalá Maglaizina profesorka na chemii, to opět rozjede jako na Stužkováku. Avšak byli jsme mile překvapeni, protože profesoři ctili náš cit pro neúctu k tradicím, a tak byl Sborník pokřtěn sněhem z Vlasaté a „čistou“ vodou z místní řeky Tupovice, která městem protéká.

Malá perlička, která mi uvízla v hlavě je to, že největší aplaus nesklidila žádná z ukázek z tvorby, ani samotný sborník, ale jeho ovoce bylo dopřáno nynější starostce a bývalé profesorce z našeho ústavu.

Nejvíce Maglaiz potěšila slova vyřčená starostkou: „Lidičky, mi se tak stýská!“

A co máme říkat my? Problesklo všem studentům v hlavě. V ústavu jsou jen dvě profesorky, pro které by celá Maglaizina třída, s pověstí kamenných citů, uronila slzy, a ona mezi ně patří. Je čestným členem elitního „týmu“.