Již dávno, pradávno jsem avizovala, že mou častou zábavou na cestách jsou různé úvahy a zamyšlení se nad nejrůznějšími tématy. Přiznám se, že se povětšinou 
dostanu od prostého zamyslení se nad kelímkem jogurtu k dosti závažným věcem a naopak. Nejradši však mám, když nakonec dojdu k nečekaným souvislostem a vše náhle do sebe zapadne jako hodinový strojek. Neznám krásnějšího pocitu než ten, když naleznete chybějící ozubené kolečko. Ovšem zamyšlení uvedená níže nejsou tímto případem.
dostanu od prostého zamyslení se nad kelímkem jogurtu k dosti závažným věcem a naopak. Nejradši však mám, když nakonec dojdu k nečekaným souvislostem a vše náhle do sebe zapadne jako hodinový strojek. Neznám krásnějšího pocitu než ten, když naleznete chybějící ozubené kolečko. Ovšem zamyšlení uvedená níže nejsou tímto případem.ZÁMKY (LÁSKY)
Na hodiny psychologie jsem byla nucena jezdit do Mariánských Hor, takže pro mne bylo schůdnější vystoupit na vlakové zastávce Ostrava-Střed. Jelikož se mi nelíbila cesta na tramvaj na Náměstí míru, chodívala jsem přes obchodní centrum Forum Nová Karolina. Ke Karolině se musí přes takovou lávku a na ní jsem si jednoho dne všimla kladek, obyčejných kladek, jimiž zamykáme své sklepy či brány. Zámky lásky…
Co je to za způsoby? Zamknout lásku, spoutat a nechat si klíč. Ovládnout. Jsme na tom již tak špatně, že toužíme mít v moci lásku? Zajmout cit a připoutat srdce. Šlágr posledních let.
Lidská touha vládnout a ovládat je stejně stará jako sám člověk. Věděl to i Nietzsche. Avšak kam povede honba za všemocným Nadčlověkem? Je to vůbec dobře? Nestává se nakonec skrz moc člověk otrokem své touhy? Zde již snad ani nemá místo vůle. To je ryzí fanatismus!
Vše zkrotit, podrobit své vůli, zamknout a obehnat vysokým plotem. Hamty, hamty! Jen aby ostatní nevěděli, co mám, a měli méně než já. Každý sám svým žalářníkem i vězněm.
Volnost. Nechat vše plynout – panta rhei. Není tohle snad smyslem lásky? Či je to jen radost z vlastnictví? Zámky lásky na mostech celého světa ani moc nevypovídají o velké lásce milenců jako spíše o jejich děsu, že již nebudou otroky a otrokáři toho druhého.
LIDSKÁ PŘIROZENOST
Dozajista nikoho nenechá chladným dění na Ukrajině a západní hranici Ruska. Historici, studenti i jen trochu myslící lidé očekávají válku. S hrůzou.
„Ti říkám, bude válka.“
Udivuje mě lidská povaha a její chuť válčit a ničit. Od školky je nám vtloukáno, že ničit cizí stavbu z kostek či písku se nesmí a že bouchat jiné polévkovou lžící se také nedělá. Pravdou je, že málokdy potkáme dospělého, který by jiného křísnul mezi oči lžící od polévky nebo by modeláři zlámal letadélko. Ovšem častokrát se setkáme s horšími případy. Člověk člověku ze závisti poškodí ovocné stromy, auto, dům, bez skrupulí za bílého dne okrade a nemám na mysli pouze případy loupeží na ulici, ale i ty šalamounsky schované krádeže v lichvě pod maskou výhodné půjčky a podobně.
Nejhorším zločinem je sahat někomu na život, jít s úmyslem zabít. I ve válce. To, že připravovat lidi o život je zlé, je stará věc. Ale překvapuje mne, že na to stále dost lidí zapomíná. Což o to, že Putin či jiný mocnář vzkřikne „Hrr na ně!“, avšak divím se, že lidé jsou ochotni vzít do rukou zbraně a jít za toto bezohledné retardované monstrum bojovat, ačkoliv jim samotným musí být jasné, že nejsou v právu. Kde se v lidech bere ta stádovistost? Ta odevzdaná důvěra? To naprosto nepochopitelné nemyslení? Je to skutečně z hlouposti? Nebo skutečně vidí jako dobrou životní cestu v tom, že se ani nebudou starat? Či snad z děsu nad tím, co činí, o tom raději neuvažují? Je to snad alibismus? Mytí si rukou nad beránky?
Jak kdysi vystihl Daniel Landa, jenž mne v posledních letech neskutečně zklamal.
„Na všechny zádrhely lékem je dobrej nůž.
Pořádně ať krev tu stříká,
situace o to říká.
Je to naše přirozenost dávná.
Dyť se vraždí po staletí:
starý, mladý, ženský, děti.
Je to teda cesta správná!
(…)
My nejsme ti, kdo soudí, my jenom konáme!
Tak vlastně zodpovědnost žádnou nemáme!“
Tak vlastně zodpovědnost žádnou nemáme!“
Kdo to ví, odpoví…
Vaše Maglaiz
Úryvek textu uloupen z: karaoketexty
Autor obrázku: michaelkutsche
Ruku v ruce s iniciátory válek jdou jejich ideologové, jejichž úkolem je přesvědčit ty, co budou vraždit i umírat, že tak dělají pro dobrou a velkou věc. V každé válce jsou obě strany přesvědčeny, že jsou v právu.
No a na nutkání vlastnit už dojela lecjaká velká láska
[1]: Nelíbí se mi, že řešíme konflikty stále stejně. Bereme do rukou kyje a mlátíme se po hlavách, dokud jeden z nich nepadne k zemi mrtev či neuteče z boje. Ona ta Šíleně smutná princezna má něco do sebe: "Chtěli boj – mají ho mít." Ať si to vyřídí vůdcové v bahně a nechají ostatní žít.
To by bylo možné jen v tom případě, že "vůdcové" by se svými choutkami byli osamoceni, ale tak to pohříchu ve skutečnosti nebývá. V dobách míru se samozřejmě vždycky a všude staví na odiv, jak jsem se báječně z minulosti poučili, ale když se něco doopravdy semele, veškeré poučení se dostane do ofsajdu a jede se od znovu ve starém duchu. Mění se jen nástroje, ale pohnutky, cíle a metody zůstávají, protože – obávám se – vyplývají z lidské přirozenosti. No jo, Šíleně smutná princezna… Ten film mám moc rád.
[3]: Stejně ale… Jak tvor nadaný na rozum může být tak krvelačný?
To kdybych věděl! Ale cítí-li se člověk ohrožen, často jde rozum stranou. A s pocitem ohrožení se dá bohužel velmi tvárně pracovat
Zámky:
Vzpomněl jsem si na Kiplingovu Knihu džunglí:
"U zlomené závory, která mne osvobodila, jsem tím jist, bratříčku!"
Ba je i v této knize cosi o válkách a zabíjení.
[6]: Díky za opětovné rozšíření seznamu, co chci přečíst, příp. znovupřečíst.