Milý čtenáři, tak nějak tuším, že články, jež postupně budeš objevovat pod nálepkou S učitelem v hlavě, nebudou pro tebe nijak zajímavými. Ačkoliv… co já mohu tušit? Jsi pro mne stejnou záhadou jako oběd ve školní jídelně. V jídelníčku je sice napsáno palačinky s ovocem, ale to, co plácne na talíř kuchařka, vyhlíží jinak, než má přestava tenkých přeložených plátků sladkého těsta lehce posypaných moučkovým cukrem a skrývajících uvnitř sezónní ovoce. Tím samozřejmě nechci naznačit, že v sobě máš namísto ovoce jenom obyčejnou éčky nabitou marmeládu, kdepak. Ale jsou případy, kdy je psána svíčková a na talíři přistane pstruh na másle.
Okolo prvního září se nám po celém blogosvětě rozšířil mor zvaný „Back to school“. Častokrát mne hnětlo, že si všechny slečny uzmuly do hlavinky, že když už jsou ve druháku či třeťáku gymplu, že mohou ostatním radit, jak se učit. Oh, nebudu ti, vzácný čtenáři, líčit, jak si naivně myslely, že rada typu „vypni FB“, „učení je individuální věc“ nebo „vezmi do ruky zvýrazňovače“ se bude potýkat s všeobecným úspěchem. Děsivé na tom je, že ony ten ohlas i měly! Přičemž víceméně nic nového všem školou povinným nepřinesly. Nechala jsem to být. A přestala se vztekat nad jednoduchostí. Slabodušší byli vždy více ctěni.
Jenomže pak přišel listopad a má učitelská praxe. Mezi mnoha dotazy hlavně od těch nejmenších studentíků zazněl i jeden, který mi v hlavě zpíval ještě dlouho. Říká se, že gympl vás naučí se učit. Říká se. Je to blbost. Učit se časem naučí každý. Je to přirozený vývoj, kdy člověk se vždy postupem času snaží svou činnost zefektivnit. Gympl spíše donutí naučit se učit. Vtipný, co se týče onoho dotazu, byl fakt, že studentíci chtěli nějaký tip na lepší učení. A ouha, zde jsme totiž na tenkém ledu, drahý čtenáři. Ne, nemusíme ani tak vážit slova jako rovnou říci, že je to tak individuální, že nelze říci, že by nějaký tip 100% zabral u všech jedinců. Když jsme se o tom začali více bavit, došli jsme i k onomu zářijovému boomu s takovýmihle přitroublými články, kdy sami studenti se shodli na tom, že některé rady byly vážně pro osoby s nízkým IQ od možná stejně postižených osob. Upozorňuji, že já jsem se hodnocení zdržela, tudíž slova výše byla jen lehce zcenzurována, protože mi přišlo nemístné skutečně citovat výrok „Je to jak pro debily od debilů.“
Radící slečny totiž radí pouze z pozice vlastní zkušenosti, což není ohledně technik učení zrovna nějak fantastická odbornost. Přesto si můžeme v jejich radách všimnout zajímavých postřehů. Docela pěkně se z těch článků dá vyčíst, jaké faktory ovliňují kvalitu zapamatování. Pochopitelně velmi podstatným je prostředí (teplota v místnosti, vlhkost vzduchu, hluk, osvětlení), pak také fyziologické potřeby (jídlo, pití, pocit tepla/zimy), ale i například samotná osobnost daného učícího se jedince (jeho motivace, vztah k předmětu, povahové rysy, aktuální emocionální stav apod.).
Co jsem však celým tímto blbábolem chtěla říci, předrahý čtenáři? Inu, to, že jsem se rozhodla udělat několik článků, v nichž ti představím, co jsem musela znát ke státnicícm a co by nebylo od věci, aby znali i ostatní lidé a pak se i podíváme na to, čím se tak budoucí, případně začínající učitel zabývá, protože mi přijde, že takových blogů je pomálu (ono je to i tím, že vážně toho času moc učitel nemá, byť by se zdálo, že ho má fůru).
Nuže, čtenáři, vítej v hlavě své, studentově i učitelově. Vše spolu hezky projdeme a snad to bude i co k čemu. Sama si ještě nejsem jistá budoucností tohoto projektu.
Kdysi jsem byl učením dost přesycený (vedle VŠ jsem chodil do jazykovky, cvičil 2-3 hodiny na klavír) a připadal jsem si jako robot, hlava se bránila a už se mně ani nechtělo žádnou učebnici otevírat.
A tehdy jsem v knihkupectví uviděl knihu Jak racionálně studovat. Ještě někde doma je, ale co si z ní pamatuji ještě dnes, že v ní byl obrázek s poličkou nad pracovním stolem, na které ležely učebnice, nejrůznější příručky, slovníky, …
Prý když to bude mít člověk pod nosem, tak neodolá, začte se a nenásilně se do učení zase dostane
Zajímavý projekt. Těším se.
Ta vaše kuchařka je plná překvapení, proč ne, ženy jsou prý takové…
A radící slečna, to je zvláštní titul, poradí vždy dobře?
[2]: Mno, to já taky. Pro mou osobu to bude stejné překvapení jako pro čtenáře
[3]: Jó, jestli poradí dobře… mno, zatím jsem ohledně tohoto tématu našla jen špatné nebo zbytečné rady.
Nejlíp se učí, když nic jiného nezbývá. Mně osobně se úplně nejvíc osvědčilo, když jsem musel něco učit svoje studenty, protože pak teprve mi nic jiného, než to sám umět, nezbylo
.
Učitelský blog vážně žádný neznám, budeš ještě větší unikát než jsi 🙂 Mohla bys to pojmenovat Učitelské noviny, abych pak mohla říkat "Četla jsem v učitelských novinách"
Zamyšlení jídelní mě rozesmálo, hlavně pstruh místo svíčkové. To by mě nepotěšilo, ryby nejím. Ryba je kámoš, ne žrádlo.
Slabodušší… přemýšlím nad tím slovem. Je-li někdo slaboduchý, je vůbec správně říct druhý stupeň slabodušší? Teda musí to tak být, ale jak nad tím přemýšlím, přijde mi to hrozně divné. Občas to tak mám, že přemýšlím nad nějakým slovem, a čím víckrát si ho řeknu, tím absurdněji zní.
[6]: Nemohu to pojmenovat učitelské noviny, jelikož Učitelské noviny existují.
A co se týče slaboduchého: http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=slaboduch%C3%BD Lingvisti mají jasno, ale musím se přiznat, že jsem si to sama při psaní musela ověřit. Každopádně pokud bys chtěla vědět, proč je ch > š. Věz, že jest to dávná praslovanská změna, jež se zove 1. palatalizace, která se udála okolo roku 400 n. l.
[7]:
Ruch -> rušný
Cyberštagast si myslí, že nejlepší methodou, jak se učit, je sedět u piva a naslouchat starším:
Viz citát:
A bove maiore discit arare minor (Od starého vola se mladý učí orat).
To já třeba nikdy neměla potřebu někomu radit, jak se začít učit. Počítala jsem totiž s tím, že to každý ví.
Ale ta rada se zvýrazňovači není od věci. Já teda měla několikaúrovňové podtrhávání a to mělo striktní přísná pravidla.
Všechny nadpisy v jedné kapitole podtrhávat jednou barvou. Ten nejhlavnější nadpis má být veliký a tlustě napsaný. Podnadpis je slabším fixem téže barvy a ještě menší podnadpis je podtržen buď vlnovkou nebo rovnou čárou podle pravítka. A další kapitola fungovala stejně jen s jinou barvou. Bavilo mě pohrávat si s barvičkami. Vždyť jen kvůli tomu člověk ten sešit vůbec otevřel. Kdo se má koukat na nebarevný psaný text v sešitě. Zvlášť když mám tak hysterický rukopis. A že jsem si z toho nevědomky dělala wordový dokument, ve které se člověk musí taky podobnými pravidly řídit, mi ani nevadilo. Ostatním třeba ano. Tak nevím.
Ale opravdu nejdůležitější je důkladně poslouchat, co učitel vykládá. Pak už si to opravdu stačí jednou denně přečíst a člověk to hned umí. Ale zase to funguje jen mě.
Sice již nestudent, ale rád se něco přiučím.
Netrpezlivo čakám na návod. Heslo iného velikána "Učiťsja, učiťsja, učiťsja – aber was?" Ili što?
Takže sa túlaš s Nanynkou po zahrade, namiesto blogovania!
(FB prezdrdil.)