Sníh na horách, v údolí zeleno. To musí být zima a Saturnálie za dveřmi. Když se tak rozhlédnu po blogové scéně a očkem propálím kalendář, zjistím, že všechny signály byly vskutku mozkem interpretovány dobře. Ještě že sháním dárky dříve než s celým cirkusem začnou supermarkety.

Ovšem než se Vám tady rozplynu ve vůni purpury a jablka se skořicí (tento stav způsobila i Zdeňka a její žůžo překva, za něž neskonale díky), nahrnu na stůl i pár dalších krátkých poznámek, drobnoúvah a tak podobně.

Za prvé všechny zápočty dopadly nad očekávání dobře. V lednu mne čeká boj na pěti frontách. Ovšem prozatím si mohu užívat pracovního volna aneb, bakalářko, vůbec si mi nechyběla.

„Nedávno“ mi Čerf doporučil deníky Jana Zábrany a doporučení to bylo vskutku skvělé. Soubor deníků postihujících dobu od dubna 1948 až do července 1984 vřele doporučuji všem. Nejen že se podíváte na život básníka skutečně zblízka, ale uvědomíte si neskutečné souvislosti. Například „svobodné“ volby v květnu 1948 nebo pohřeb Dr. Beneše. Fascinující detaily. Osobně jsem z této knihy i rozhořčena, rozhořčena sama na sebe. Upřímně každý umělec by měl po přečtení pár záznamů sám sebe přehodnotit. Když si vezmu, co jsem činila já v jeho věku a co on. Ten pocit zaostalosti a zahanbení je hrozný.

V Ostravě jsem potkala muže, který užil parfému alá bublifuk. Velice podivné. Kdo by chtěl vonět jako jar na mytí nádobí? Ovšem tím podivuhodnosti tohoto měsíce nekončí. Také jsem jela vlakem s dívkou, která měla v kabelce talíř. Ano, skutečný nefalšovaný talíř určený na pokrmy. Už si moc nepamatuji onu úvahu, kterou jsem v hlavě vedla, ale utkvělo mi v paměti, že této zvláštnosti zneužiji do svých děl. Vlny podivna neutichly ani v mé hlavě, čímž došlo ke zrodu a následném rozpracování jistého new weirdovského nápadu a new weird se mnou zůstává i na nočním stolku v podobě souboru povídek China Miévilla Pátrání po Jakeovi a jiné příběhy.

Je čas drobnoúvah. Ty se samozřejmě točily okolo jediného tématu, které čpí z každého koutu civilizovaného světa. Také se zamýšlíte každým rokem nad smyslem Vánoc? K čemu tento svátek? Jistě je to výhodný obchodní tah. Zpitomět lidi, aby dávali i poslední peníze, ne-li půjčené na dluh, za každou hloupost, která se namane. Vánoce šťastné a veselé, kdy se údajně má ctít mír a klid. Četli jste dnešní zprávy? Ovšem zde už se dostávám na půdu s názvem Člověk jako sobecká, nezodpovědná a krvelačná bestie. Jistí lidé to řekli již dávno přede mnou, relativní mír nastane, až na světě nebude člověk.

Katalyzátorem druhé drobnoúvahy byl včera náhodou zaslechnutý výrok vytržený z kontextu pravděpodobně delšího hovoru dvou sotva odmaturovaných mladíků. „Jeho práce nás všechny děsí.“ Je zcela jasné, že fantazie pracovala na plné obrátky. Jaké to může být povolání, že děsí takovéhle hejsky? Pracuje snad na poměry příliš dobře a pilně? Nebo pracuje manuálně? Je snad hrobníkem? Pracovníkem pohřebního ústavu? Napadalo mne mnoho a mnoho poněkud netradičních a snad i děsivých povolání až jsem náhle skončila u mafiánského poskoka. A hle! Maglaiz nepřišla na mysl jiná otázka než-li: Pod jakou profesí jsou následně evidováni úřady? Nebo snad chodí i tak na pracovní úřad a ještě pobírají sociální dávky? Neříkejte, že to není zajímavé téma na bližší studium, samozřejmě z přiměřené vzdálenosti.

Nu, měli bychom přikročit k tradičnímu vinšování. Víte, myslím, že to jistý obrázek vyjádří jasně, neb v jednom slovu je obsaženo jak zdraví, tak i štěstí a v těchto dvou je následně zakomponován i význam slov úspěch a láska. A to vše Vám vinšuji jediným slovem. MEDÍK!

Užijte si svátků a nejen jich. Užijte si celý život, neb údajně žijeme jen jednou. Já bych se o tom nechtěla dohadovat, ale jistota je jistota.

Vaše rozporuplná Maglaiz