Předem bych ráda uvedla některé věci na pravou míru. Ne, nechci tímto článkem mentorovat. Je určen čistě pro mou potřebu případně jako možný vzor pro Vaše kodexy cti. Ne, nechci, aby se jím všichni řídili do písmene. Opět upozorňuji, že se jedná o soukromou věc, jíž se lidé mohou inspirovat. Ne, nežádám nápravu blogerstva. Nejsem ani Hus ani Luther internetového světa. A ani nemám chuť se s těmito velikány rovnat, a to z prostého důvodu, mé myšlenky, má pravidla nejsou ničím revolučním, ničím novým. Ne, nejsem ta, kterou byste mohli upálit. Snad i proto, že bych se ani nedala. Oheň mám ráda, ale že bych se s ním musela až tak přátelit.

V úvodu bych asi ráda nastínila svou motivaci k tomuto sepsání „desatera“. V prvé řadě inspirací byl článek od Bereniky na téma: AK dřív versus nyní. A také proto, že jsem si chtěla nějaká ta pravidla sesumírovat a sebezpytovat, zda se jimi držím. Takový osobní kodex cti, jenž bychom měli mít v sobě zakořeněn, vždy na paměti a držet se ho. Soužití není možno bez dobrovolného limitování se.

Ještě jedna poznámka před začátkem: Pravidla nejsou seřazena dle důležitosti, ale dle toho, jak mi přišly na mysl.

I. Poeta je člověk na úrovni. Nemusím přímo psát jako Sheldon Cooper v samých cizích slovech, ovšem také nemusím mít styl dlaždiče. Vytvářím přeci text, který bude číst veřejnost. Jde zde o prezentaci sama sebe celému světu, a pokud svět bude znát mé texty v asociacích se slovy vulgární, nechutný, hrubý, zajisté se nemohu divit tomu, pokud nedosáhnu žádného uznání.

Hmm, zde se asi nemusím obhajovat. K vulgarismům se snižuji jen v případech velkého vytočení a většinou se ještě lidem omlouvám, že hovořím hrubě.

II. Neplagiátorství. Plagiátorství, tenhle fenomén je už tak profláknutý jako Poslední večeře Leonarda Da Vinciho. Přesto se neustále opakuje. Nuže, řídím se heslem: nečiň jinému to, co nechceš, aby bylo činěno tobě. Sama netoleruji kopírování a ani sama sobě bych nedokázala dostatečně obhájit to, proč kopírovat a ještě k tomu bez udání zdroje! Ano, inspirovat se. Ano, zkopírovat, ale jako citaci a se zdrojem. Udělat tohle v seminární práci či dokonce do bakalářky takto něco zfalšovat, tak se nedoplatím pokuty a dostala bych cejch plagiátorky. Ovšem stále mne zaráží, že jsou lidé natolik drzí, že tuto metodu kopírování bez zdroje zkoušejí. Ano, dokonce i na vysoké škole.

Většina z blogerů si píše na své blogy obrovským písmem, že ostatní mají jejich věci kopírovat se zdrojem, ale co činí oni sami? Tomu se říká paradox. Házejte kamenem, až budete mít před prahem zameteno a vytřeno.

Myslím si, že dodržuji a respektuji ostatní autory. Vážím si jejich práce, a tak pokud to jde a někde uveřejním cizí tvorbu, obvykle k ní přidávám i zdroj. Jistě, nejsem svatá a stává se mi, že zapomenu na uvedení původce ovšem není to činěno záměrně. Pouze se domnívám, že jsem již odkaz připojila a ono hups.

III. Malý Mácha v oceánu. Další problém, který se přetřásá všude. I on zaujal své místo v desateru. Bloger, jakožto jedinec ve vodách internetu, by se měl snažit a dbát o to, aby svou identitu, kterou si tak pracně budoval, nakonec neztratil v záplavě trendů. Všichni jsme individuality, avšak někteří z nás pochopili, že snadnější je být ovcí a jít s davem než proti. Proto originalita, neboli výmysly z vlastní hlavy, se vytrácí z našich životů a s ní i barevnost. Zůstává stádo a jeho šeď. Stereotypní šeď papouškovaných názorů. Bloger má mít svou hlavu. Mysl otevřenou všemu a všem, plnou nápadů, hloupostí, myšlenek a úvah nad hloupostmi i závažnými věcmi.

A takovou se i snažím být, ačkoliv je to na úkor četnosti mých výkonů či mých příspěvků zde na blogu.

IV. Sapiens neanderthalensis. Chování vůči ostatním blogerům a lidem zúčastňujících se blogerského života. Tato problematika mne trápí, jelikož i já jsem tím, který se jí dopouští. Nikoliv, nejsem vulgární vůči ostatním, ale někdy napíši trochu útočný komentář, kdy někomu za něco vyčiním a nakonec se ukáže, že za to mohla třeba tisková chyba v jisté literatuře, nebo má špatná paměť. Jsem člověk zatížený na podávání přesných fakt, pokud někdo někomu předává nesprávná fakta, dle mých zdrojů, pak se mi vaří krev v těle a jsem skutečně schopná bouchnout. Ovšem já bych se raději zaměřila na onen extrém, jímž jsou komentující a blogeři, kteří vidí na všem a vždy chybu, nic neumí pochválit a vypíchnout aspoň jedno pozitivum (pokud tam tedy nějaké je) a už jen z principu vše „zepsují“. Také mi vadí vulgarismy a urážení blogerů na úrovni slovní hrubosti. Je to nevychované, nevzdělané a nevyspělé. Jak zní okřídlené slovní spojení: většinou jsme rozumní a dospělí lidé. Ano, většinou nám tento fakt sděluje rok narození na občanském průkazu, ale sděluje nám to i naše svědomí? Náš rozum? Náš vnitřní hlas, který nám radí, co ano a co ne?

Osobně pokud nevypíchnu ani jedno pozitivum, znamená to, že jsem tam žádné nenašla, ovšem neznamená to, že tam není.

V. „Statečné srdce“. Autorství, originalita a individualita s sebou nesou i některé špatné věci. Například se bloger může setkat s lidmi typu Sapiens neanderthalensis, kteří ho mohou udusat do země, pokud je šlahoun jeho individuality příliš slabý a při prvním pohlazení větru se zatřepotá jako osika. Nic takového. Za dílo nese odpovědnost umělec, stejně jako bloger za svůj blog a články. A pokud stojí o to se prosadit, nebo mít uznání aspoň hrstky lidí, ke kterým vzhlíží, pak je na místě stát si za svým dílem a nebát se. Odvaha a výdrž. To je to, co pohání člověka dál, přes překážky. A stejně jako v životě i v tomhle je třeba mít kus odvahy.

Zajisté, mohou se ozvat věty typu: Tak proč nejsi pořád na blog.cz? Občas je člověk znechucen tím kolem, a protože od okolí slýchá, co je to za bandu a nakonec to sám vidí, jelikož sundal růžové brýle, pak je třeba se posunout někam dál. Opustit zahnívající a snažit se vypěstovat na jejím kompostu novou rostlinu s tím, že se o ni bude daleko lépe starat, hýčkat ji a povídat si s ní. Například Klub Snílků. Blogová verze shnila a na jejím kompostu se nyní snažíme vytvořit novou rostlinku, novou květinu z odřezku toho starého, snad ještě nenapadnutého. Začátky jsou vždy těžké. Pomůžete nám?

VI. Pospolitost obecná i specializovaná. Některým se může zdát, že nyní si odporuji s bodem číslo tři, ale mýlí se. Nemám na mysli to, se jako ovce shluknout do jednoho stáda a tam podle předem daného programu fungovat. Mám na mysli pospolitost blogerů jako individualit, které se navzájem podporují a vybičovávají se k lepším a lepším výkonům. Snaží se posunovat laťku výš a výš. Nabízí pomocnou ruku tomu, komu ujela noha na skále. A až v té druhé řadě je pospolitost specializovaná, neboli klubová, kdy se podporují skutečně již specializovaní lidé. On názor od člověka z branže je stejně důležitý jako názor laika a pouhého diváka či čtenáře. Divák či čtenář posuzuje výkon dvěma extrémy: líbí / nelíbí. Člověk z branže řekne: „To a to je skvělé, to a to je špatně, protože… A tohle předělej, nejlépe to uděláš tak a tak, je to rychle a jednoduše.“

Snažím se o obojí, ačkoliv to tak někteří nevnímají, nebo to vnímají jako mou všetečnost či až rejpalství. Těm se omlouvám a nechť mi dají vědět, že k jejich věcem se již nemám vyjadřovat. Aspoň budu mít víc času na ty, kteří o to stojí.

VII. Bez ní koláče nejsou. Práce, málokdo o ni stojí, ale bez ní to prostě v životě nejde, protože by nic nebylo a my bychom umřeli na hlad, žízeň a špínu. A tak to je i s blogem. Vždy je třeba něco upravit, vylepšit, doplnit, sepsat či vymazat. Bez toho to nejde. A kolem tvoření článku toho je také dost. Musíte si najít dostupné informace ohledně toho, o čem chcete psát, či mít tu správnou náladu, mít nějakou vizi a pustit se do díla. Že nic neděláte? Během psaní vážně kvalitního článku se děje tzv. psychická práce. Je to jako učení, prostě hlava šrotuje, pracuje, vytváří obrazy, které převádí na jednotlivá písmena, jež nakonec vyťukají prsty do klávesnice, což je asi jediná manuální práce.

Ano, tykám si s paní Lenorou, stejně jako téměř každý z nás. Stydím se za to? Občas. Možná.

VIII. Plyne si a utíká. Kam vlastně pospíchá? Čas. Neustále si stěžujeme, že ho máme málo a nic nestíháme. Milion lidí se již zabývalo způsoby, jak čas nadehnat. Někteří nespí, jiní třídí povinnosti na důležité a méně důležité, někdo si tvoří harmonogram, kdy si stanovuje přesně dobu všech činností. Ano, i kvalitní bloger potřebuje čas. Musí vymyslet dobré téma, v hlavě ho zpracovat a pak ho teprve přenést z hlavy na papír, případně rovnou do počítače. To vše vyžaduje to krásné, krátké slovo čas. Tak jako zrajeme my, zrají i naše vize, nápady, ideály, názory a práce literární.

Toho se mi nedostává taktéž, ale někdy je to z důvodu čajového dýchánku s paní Lenorou, případně se jedná o rande s nějakou pěkně návykovou hrou (nikdy nepropadněte kouzlu Solitairu a facebookové hře Full Bloom).

IX. Humilitas. Pokora. Nejen hájit svá díla, ale i přijmout konstruktivní kritiku. Obojí je stejně důležité a obojího je třeba. Neskutečně si vážím lidí, kteří neházejí flintu do žita a jdou si za svým, ale když je chyba na jejich straně, dokáží to přiznat a omluvit se. I když… pokora, schopnost uznat chybu a přijmout něčí kritiku, je spojeno také s odvahou.

Na tomto bodu pracuji neustále, jelikož ego je ošemetná věc, která číhá na vaši nepozornost, aby se mohlo naplno projevit. Bídák jeden!

X. Storgé. Mateřská láska. Je nejdůležitější položkou na našem seznamu. Bez lásky k blogování, k tvorbě a vůbec k jakékoliv činnosti, nelze pracovat kvalitně a mít z toho požitek. Pokud budete brát svůj blog jako povinnost, čtenáři to vycítí.

Vzhledem k tomu, že jsem člověk vůči nudě nesnášenlivý, který se rád baví a dělá si téměř ze všeho srandu. Je pochopitelné, že si musím s onou záležitostí vytvořit jakýsi citový vztah tak, aby se drahá Maglaizíček nenudila a bavilo jí to. Proto také jsem jako kapr. Občas něco zabublám na blog, ale většinu času mlčím. Raději.

Vaše Maglaiz

Zdroj obrázku: deviantart - michaelkutsche