Sedím na terase. Jasné nebe s pár obláčky nade mnou a kvetoucí ráj kolem. Je horko, ale naštěstí jeho rozmary krotí vítr a i když mi neustále převrací stránky, čímž mi znemožňuje psát tyto řádky, nezlobím se. Zelená tráva, květy, slunce, mraky i ten cvrlikající vrabčák mi to totiž ani nedovolí.

V takových chvílích mě přepadá lenivá nálada. Chci se jen koukat a poslouchat a nic jiného nedělat. Vítr se mi snaží vnutit svoji houkavou píseň. Huu hou, huu hou. Rytmus i melodie je pořád stejný, přesto mě tato píseň asi nikdy neomrzí.

Nad hlavou mi proletěl motýl. Jen malý okamžik bělostného třepetání a je zase pryč. Kam asi spěchá? Za vůní nádherné růže či za svou družkou? Mohl také spěchat jen tak, jak to děláme my lidé.

Právě mi sem přilétl pruhovaný zvědavec. Svými křidélky se vosička ( nikoliv vosa!) vznášela chvíli nad papíry, když poznala, že ty klikyháky nerozluští, odchvátala pryč. Tak mne napadlo, jestli se zvířata naučila spěchu od lidí nebo lidé od zvířat. Nečekám odpověď, protože ani jedna z nich by mě nepotěšila.