Krabice, škatulky, šuplata a police jsou skvělé vynálezy, pokud potřebujete schovat či naopak vystavit různé krámy, avšak ty, které máme v hlavě, už se mi tak skvělými nejeví. Ano, opět si rýpnu do svého oblíbeného tématu ke kritizování.
Vážím si Aristotela, který zavedl škatulky v hlavě, aby se lidem lépe přemýšlelo. Chápu, že kdyby nebylo škatulek, tak bych asi nemohla dosáhnout takového vzdělání, jaké mám, ale lidé si osvojili příšerný zlozvyk. Aplikovat neuronové krabice na všechny věci kolem nás.
Pokud se podíváte na pomeranč a v duchu si vytáhnete z krabice s nápisem OVOCE jeho fotku, tak je to v pořádku. Tak to i Aristoteles chtěl, abychom díky těmto škalutkám dokázali později pochopit i filosofii, která je abstraktní až moc. Ale pokud uvidíte nějakou dívku v růžovém a okamžitě si řeknete, že patří na poličku s cedulkou BARBÍNY, pak je něco špatně.
Staré přísloví říká, že nemáme soudit knihu podle obalu. (nyní si připadám jako teta Kateřina) Přesto to děláme. Nebudu se snažit odpovědět na otázku, proč tomu tak je. Odpověď je totiž docela jednoduchá: protože to tak je už od nepaměti. Od nepaměti také Evropané nesnášeli Židy a po 2. světové válce jim došlo, že Židé jsou lidé jako oni a mají stejná práva. Otázkou však pro mne zůstává, zda bude muset propuknout další podobná hrůza, aby lidé pochopili, že být jiný, neznamená být zlý. Skutečně k tomu musí dojít? Měla jsem dojem, že tato civilizace je natolik vyspělá, aby se přestala dívat na lidi, kteří se několika drobnostmi liší od ostatních, skrz prsty. Nosíš růžovou, jsi špatná/ý. Nosíš černou, jsi špatná/ý. Oblákáš se výrazně, jsi coura/buzerant. Oblékáš se nevýrazně, jsi šedá myš – opět špatně. Chováš se bláznivě, jsi příliš výrazná/ý -> špatně. Jsi tichá/ý a do ničeho nezasahuješ, jsi lenoch bez názoru -> špatně.
Rozhodujeme se a vybíráme si lidi podle určitých parametrů, podle určitých, nám sympatických, škatulek. Všimli jste si někdy, že většina lidí má za přátele většinou stejné typy? U některých je ta monotónnost až k nesnesení, tedy hlavně pro mě. Já miluji různorodost. Sice v mém šatníku nenalazenete růžovou, protože se mi na mé osobě nelíbí, ale rozhodně nechodím jen a pouze v černé, i když kraluje mému srdci. V řadách mých kamarádů naleznete lidi různého vyznání, různých zálib a názorů. Jedna kamarádka miluje návštěvy drogérií, druhá raději skáče na rockovém koncertě v první řadě mezi dvěma, do půl těla nahýma a zpocenýma skinheadama, třetí lítá po horách jako terén koza, čtvrtá sedí doma u čaje a knihy, další se nejraději věnuje svému partnerovi a kamarád zase nejradši paří nějakou hru na PC, programuje nebo hltá nejnovější řadu Big bang theory a další kamarádka zase s oblibou hraje vážnou hudbu na klavír a s potěšením řeší fyzikální a matematické úlohy o minimálně třech neznámých. Všichni jsou odlišní i ode mne, ale přesto jsem s nimi ráda a jsem ráda, že jsem měla to štěstí a tu čest se s nimi poznat.
Dle mého mínění je škatulkování lidí naprostý nesmysl, stejně jako je hloupost nyní určovat hudební žánry jednotlivých kapel. Tak jako většinou nelze hned na poprvé správně určit žánr té a té písničky, tak si nelze hned po prvním setkání uložit nějakého člověka na určitou poličku v hlavě. Jak by řekl pan Werich: To by byl úplný kravinismus. Dříve se mi líbilo a lichotilo mi, když o mně lidé říkali, že jsem metalista, satanista nebo rocker, ovšem dnes mi to vadí. Já totiž nejsem ani jedno. Jsem to, co jsem. Jsem, která jsem. (odpusťte, věřící) Jsem Maglaiz a dělám svému jménu čest. Nehodlám být v jedné škatulce, ty si laskavě schovejte pro někoho jiného. Jsem člověk, který neodpovídá škatulkám a policím a to je dobře. Ten škatulčí stereotyp mne totiž vždy ubíjel. A myslím si, že v tom nejsem sama.
Vás baví být pořád v jedné krabici? Není to nuda? Šli jste se někdy podívat, jak to vypadá na jiné poličce? Jste spokojeni se svým zaškatulkováním?
Pokud jste na tyto otázky odpověděli v tomto pořadí: ANO, NE, NE, ANO, pak vám závidím i vás lituji. Zavidím proto, že jste spokojení s tím, co vám ostatní přidělili nebo jste si vybrali sami. A lituji proto, že se sami ochuzujete o spoustu zajímavých věcí.
Někomu škatulky, krabice, šuplíky a police vyhovují a nevyměnil by je ani za nic. Někdo se prostě bez nich neobejde, ani když jde na záchod. Někdo si teď ťuká na hlavu, že bojuji proti něčemu, co je tak přirozené a že si hraji na paní dokonalou. I já většinou se snažím trochu si člověka někam zařadit, abych věděla, o čem se s tím daným člověkem mám bavit, ale rozhodně se pak nechovám omezeně a těším se, až mne onen člověk překvapí tím, že třeba vášnivý sběratel známek s vědci je zároveň i nudista, nebo holka, o které by mnozí řekli, že je praštěná, se doma věnuje studiu hry na housle a jejím nejoblíbenějším režisérem je Bergmann. Skutečně se snažím mít na paměti to staré pořekadlo a nezařazuji lidi do krabic s nápisy: metalista, blázen, dement, barbie, atd. Pokud si má hlava neví rady, pak použiji jednoduchý trik a v hlavě vytvořím ze staré oprýskané krabice, která nesla například název MAGOR, krásnou novou krabičku s jménem daného člověka. Další lidé, kteří četli tento můj článek, možná kývali všemu, co jsem jsem zde napsala. A někomu jsem možná dala brouka do hlavy a zamyslel se nad tím, jestli náhodou také nepoužívá až příliš často ty krabice, police, škatulky a šuplata, než je zdrávo.
Každopádně přeji všem bezšuplíkovitý krásný den 🙂
Vaše Maglaiz
Uuf, dlouhý článek, ale zvládla jsem ho, protože je fakt moc pěkně napsaný.
Já bych řekla, že v tomhle světě jde strašně moc o to "nebýt odlišný".. Protože ten kdo je odlišný, je podle ostatních pěkný debil/kráva (znám z vlastní zkušenosti) .. S tím bohužel asi nic neuděláme, protoze 90% populace ztratilo smysl pro originalitu.. Což je škoda, protože jen originální člověk je opravdu člověkem..
Ne nefotila, ale dělala jsem to asi hodinu z videa velmi neprofesionálním způsobem
.
Jsem ráda, že jsem si tenhle článek přečetla. Souhlasím s ním. "Škatulkování" jsem vždycky brala jako samozřejmost. Ne u mě, ale u jiných. To, že už si mne někam zařadili a to i přesto, že tyhle šuplíky by většinou lichotivý název nenesly.
Hodně souhlasím i s prvním komentářem.
"Nebýt odlišný" bylo kdysi moje heslo pro každý školní den. Týden pak ale skončil polštářem promáčeným od slz. Jsem mnohem spokojenější, když jsem mohla začít odznova a taková, jaká jsem. Bez přetvářky, bez skrývání… Je krásný pocit, když můžu tonout v iluzích, že si mě lidé zařadili tam, kam jsem se chtěla dostat.
Asi bych si netroufla "nepatřit nikam"
V jisté době jsem dospěla k názoru, že pokud ti lidé nejsou mí přátelé, nezáleží mi na tom, co jim na mne vadí, ale snažím se zlepšit. Přizpůsobit ostatním a zůstat svá. Neskočím k mostu, když to budou chtít, ale splynu s davem a nebudu vidět. To se mi daří a to mi vyhovuje
Tak se mi povedl další nekonečný a únavný komentář… (A pořád ještě nevím, co přesně jsem jím chtěla říct)
[3]: Podle mne ani ten článek nic moc neřekl