Nenechte se zmýlit poetickým názvem článku, vskutku nebude nic příjemného a slabší povahy by ho už vůbec neměly číst. Věnuji ho všem přeživším ze zkouškového a těm, kterým ještě zkouškové neskončilo, přeji pevné nervy a horu štěstí, neb je ho v těchto chvílích víc než zapotřebí.

 

Život vysokoškoláka je krásný, to ano, avšak jen do té doby než přijde zápočtový týden a zkouškové. To je tak, celé tři měsíce si mozek odpočívá, nezatěžuje se a valí se a pak najednou má začít myslet, učit se a navyšovat své vědomosti. Říkám to pořád, že jednorázové učení je na nic, avšak komu by se chtělo učit, když není třeba, že? A prokrastinace je tak krásná věc a příjemná. Komu by se chtělo myslet na učení, když zkouškové je ještě daleko? Jenomže pak přijde den, kdy zkouškové není daleko a už ani neklepe na dveře, ale přímo na ně rozzuřeně buší. A pro tělo, duši i mozek přijdou krušné časy.

Zápočtový týden je sice na naší škole poslední týden před Vánoci, avšak my jsme už měli zápočtový test 13. prosince. Jazykověda. Šprtala jsem se na ni asi týden, musím se přiznat, že to nebylo takové šprtání jako o zkouškovém. Ne, nejela jsem přes noc, ne, nevynechávala jsem jídlo a vždycky jsem si našla čas na odpočinek, abych nezmagořila. Měla jsem hodinu na 7:30 a pak asi dvě hodiny volno a až v 10:50 test. Z prvního testu jsem byla tak vynervovaná, že jsem chytla záchvat, kdy jsem se nemohla nadechnout a nejhorší na tom bylo, že jsem měla v tu chvíli mobil v jiné místnosti, než jsem byla já. Samozřejmě že test jsem zmršila, jak jen to šlo. Poznatek číslo jedna: Nikdy se nenervovat a nepřipouštět si, že to nejde dát.

 

Nastal zápočtový týden a já měla v pondělí na 9:50 test z Kořenů evropského myšlení. Vzhledem k tomu, že jsem podcenila tenhle předmět a učila vše tak nějak zběžně, přece jen tenhle předmět mě bavil, tak by v tom byl čert, abych si nevzpomněla a nedala to. Omyl. Zvláště jsem u toho testu absolutně neuvažovala, takže jsem automaticky napsala jako druhého izraelského krále Šalamouna, že by byl nějaký Saul, to jsem naprosto ignorovala, začátečnická chyba a přitom jsem se na maturitu z dějepisu tohle učila. Poznatek číslo dva: Nepodceňovat ani banální předmět.

 

V úterý byl zápočtový test z literatury 19. století. Skvělý seminář a ještě lepší přednášky. A samozřejmě jsem nezklamala a dala to, sice těsně, protože jsem pár věcí skutečně tipovala, protože jsem nedočetla celou tu kapitolu, kterou jsme si měli přečíst v jedné knížce (nesnáším e-booky!). Poznatek číslo tři: Sehnat si potřebné materiály v prvním týdnu semestru a sehnat si je v dostatečné kvalitě a pokud možno v reálné podobě.

 

Středa patřila Vývoji českoněmeckých vztahů. Příjemné přednášky i cvičení, jen kdyby tam nebylo tolik politiky. Menší chybou bylo, že jsem psala v bodech a nerozváděla dál, ale když já jsem to tak radši psala, abych nenapsala kravinu. Kor toho jsem neměla kompletní zápisky, jelikož jsem dala sice na sebe kontakt, ale od spolužáků nedostala ten jejich, abych je případně mohla uhánět. Poznatek číslo čtyři: Vzít si kontakt na lidi, zásadně nedávat na sebe, neb nejsem jediný sklerotik na univerzitě.

 

Čtvrtek a test z Úvodu do studia literatury. Já ten předmět zbožňovala a také se mi povedlo ho úspěšně absolvovat. Přece jen každý pisálkovský bloger by dokázal dát dohromady tři literární časopisy, tři publikace, kde najít literární výrazy a tři tuzemské literární soutěže. Ovšem byli tam i tací, kteří opakovali a test nezvládli. U e-mailu s výsledky testu jsem se vážně pobavila, jelikož vyučující si neodpustil trochu popíchnout dané studenty a zeptal se jich, zda by jim na příštím testu vyhovovala otázka: Je to tvořeno listy, jsou v tom písmenka a někdy i obrázky a dá se tím podložit skříň. Co je to? A vyslovil pochybnost, zda i v tomto případě by se dočkal správné odpovědi. Pamatuji si, jak všichni ten mail probírali, že je trapný, urážlivý a ponižující. Já nevím, ale osobně bych se chytala za nos, kdybych tenhle snad asi nejjednodušší test z celého semestru nedala. Poznatek snad ani není.

 

Zápočtový týden skončil a já si mohla užívat prázdnin strávenými nad učebnicemi. Už od štědrého dne jsem se pomalu začala učit na svou první zkoušku Úvod do studia historie. Familiérně jsem tomuto předmětu doma říkali „Hraboš“ (Hraboš není přesné pojmenování, ale já zde nechci uveřejňovat jména pravá, jelikož podle ACTA by to bylo porušování autorských práv). Tu zkoušku jsem měla 6. ledna, původně pátého, ale ze strachu jsem to zrušila a přesunula na šestého. Snad každou noc jsem probrečela, když jsem zjistila, kolik se toho musím naučit a dělala jsem si obavy, že když jsem nesehnala drtivou většinu knih, z kterých měl zkoušet, že to prostě nemám šanci dát. Samozřejmě že se tak stalo a aby toho nebylo málo těsně před tím, než jsem přišla na řadu, jsem řekla, že jestli dostanu otázku Církevní dějiny a hospodářské, tak jsem v troubě. Můžete třikrát hádat, co vyfásnul za otázku člověk, který církví opovrhuje a ekonomii a vše s ní společného považuje za zlo? Takže jsem hezky jela ubulená domů s tím, že holt budu muset jít ještě podruhé. Pořád platí poznatek číslo 1 a 3.

 

Desátého jsem jela do školy na opravu Jazykovědy. Tentokrát jsem si byla jistá, že to dám. Před testem se na mě většina sesypala, abych jim vysvětlila, jak se doberou slovotvorného a jak tvaroslovného základu, no domotali mě pak svými dotazy tak, že jsem v písemce dělala místo slovotvorného tvaroslovný a místo tvaroslovného slovotvorný. Opravovala test přímo na místě, takže když mi škrtala odpovědi, říkala jsem si 1 špatně – dobré, 2 – ujde, 3 – sakra!, 4 – do pr***e! 5 – do pr***e! do pr***e! Naštěstí tím její škrtání skončilo, takže teoretickou část jsem „úspěšně“ udělala. Naštěstí jsem si ve frontě na opravu uvědomila svou chybu s přehozením, tak jsem se jí ještě před opravou omluvila, což bylo asi jediné, co mě uchránilo před vyhazovem. Měla jsem takovou radost, že jsem chtěla drahou doktorku obejmout, od toho nápadu jsem upustila při jejím vražedném pohledu, který hovořila jasně „Uděláš to a zabiju tě!“ Tak jsem jen tisíckrát poděkovala, při odchodu zakopla a praštila se do dveří. Poznatek číslo pět: Nejlepším přítelem studenta je nebetyčné štěstí.

 

Pak jsem měla čas až do 19., původně jsem měla mít fonetiku 3., pak 16. a nakonec se z něj stalo 19. a to z důvodu, že jsem na „Hraboše“ potřebovala víc času a 16. jsem musela zůstat doma, protože byla máma na operaci a nesměla nic zvedat. Zkouška z fonetiky a fonologie byla kombinovaná. Prvně test, pokud jste ho dali, tak jste šli ještě ten den k ústní. Test by byl v klidu, nebýt toho, že jsem si tabulku pro určování konsonantů (souhlásek) posunula celou o jeden řádek a sloupec, takže jsem nakonec určila špatně dvě kategorie, což tohle cvičení bylo stěžejní. Ale měla jsem štěstí a byla jsem JEŠTĚ připuštěna ke zkoušce. Vyfásla jsem dvě otázky. První byla ohledně právě konsonantů a vokálů (souhlásky), otázka Aktivní a pasivní orgány. Tu jsem naštěstí uměla dokonale, téměř. A druhá otázka, tu jsem neviděla ani z TGV. Ortoepie (správná výslovnost) v češtině: Problematická místa ve výslovnosti. Nakonec jsem si vzpomněla, že například problémem je výslovnost místní (nářečí a obvyklá výslovnost – Čechy X jižní Morava X Ostrava). Nejspíš si moje zlatá vyučující všimla mých minimálních poznámek u této otázky, a tak to zahrála do autu a zeptala se mě, co mi se jeví jako problémové, nebo co mě zarazilo během přednášek a cvičení ohledně výslovnosti. Dala mi krásnou dvojku a řekla, že kdybych nezmršila ten test, tak jsem měla nakrásně za jedna. No, nemr**o by vás z toho?

 

Druhý den mne čekala zkouška z pravěku. Musím se přiznat, že na tu jsem se sprostě vykašlala, protože ve čtyři odpoledne se už toho moc nenaučíte a já neuměla ani jednu kulturu z každého období. Také jsem šla hned jako první, ať co nejrychleji vypadnu. Nezklamala jsem.

 

V pondělí 23. mě čekalo kolokvium. Ještě jsem pořádně nepřišla na to, co to vlastně je. Někdo totiž tvrdí, že je to zápočtová zkouška a někdo zase že ne. Mně to třeba přišlo jako zápočtová zkouška se zápočtovým testem. Prvně jsme psali test, kde jsme museli citovat podle ISO normy, zlatý vlak zde udělal své a já to naprosto dokonale zmákla, přišla tu akorát peripetie s tím, jak udělat kurzívu, když píši skloněným písmem, nakonec jsme to vykoumala a vzhledem k tomu, že mám sklon doleva, tak jsem jen natočila papír a hle byl z toho sklon doprava. Tomuto testu ještě předcházela menší ztráta trpělivosti doktora, jelikož jsme nebyli schopni se domluvit na tom, jak se rozdělíme na skupiny. Po testu přišla praktická část, kdy jsem se rozdělili do dvojic a se zadáním určitého místa jsme šli do seminární knihovny, kde jsme se museli prolistovávat různými topografickými příručkami, mé štěstí bylo, že mě doktor viděl, jak beru do rukou i ty nejstarší, i když jsem v nich našla naprosté prd (zatracený švabach a němčina k tomu!). Odškrtnuto. Zápočet udělen.

 

A pak následovaly opravy zkoušek. 27. jsem si dala „sraz“ s „Hrabošem“ a zopakovala si hospodářské a církevní dějiny a k tomu si přibrala Fukuyamu, u kterého jsem četla akorát výpisky. Ještě že jsem taková pichna a umím si dávat věci do souvislosti jinak bych to asi na tu dvojku nedala. A druhého se můj semestr uzavřel zkouškou z pravěku. Šla jsem ještě s jedním klukem, jakožto repetenti, hned první. Sice jsem si říkala, že jsem opět v čudu, když ten kluk spustil na začátku kultury v paleolitu a řekl nejen ty u nás, ale nakonec se to dalo. Proletěli jsme skripta od paleolitu až po stěhování národů. Za své znalosti a trochu motání, kterým jsem ukázala, že si něco přece jen pamatuji, jsem vyfásla trojec, ale je to doma a s daným doktůrkem se snad už v životě neuvidím.

 

A nyní bych ráda shrnula ty nejdůležitější poznatky, které jsem si napsala do mobilu. Cituji sebe sama.

 

Pouceni pro pristi brok. (Omluvte, ještě neumím pořádně s klávesnicí na dotykáči.)

1) Vzit si kontakt, nedavat-vsichni jsou stejni zapomnetlivci jako ja.

2) Nepodcenovat rady vyucujicich.

3) Sehnat si potrebne materialy v prvnim tydnu semestru.

4) Nenechat vse na posledni chvili.

5) Nebat se zeptat.

 

Sice se vám zde mohu dušovat, že už budu chytřejší a v letním semestru se budu už učit průběžně, ale víte sami, že tohle prostě nefunguje. Lenost je větší než chtění se učit. A proto klobouk dolů před těmi, kteří se dali na podobný boj jako já, nemáte to lehké, lidi.