Když jezdívám z Ostravy či do Ostravy vlakem, nabízí mi ta hodinka cesty možnost toulat se myšlenkami po různých krajinách a na spolucestující působit svým oduševnělým výrazem jako zákazník nervového sanatoria čerstvě po lobotomii (mimochodem velice oblíbený lék minulého století na schizofrenii).

Přestanu si hrát na naivku, jež si myslí, že všichni touží znát, kudy bloudí Maglaiz cestou vlakem. Nic si nezastírejme, tohle je teď jen a pouze projev mého egoismu a chuti se pochlubit. Samozřejmě jsou to kraje mi velice dobře známé. Lesy, stráně, města, pevnosti či vzdušné dopravní prostředky mých příběhů. Kromě toho však si hraji na tuláka po hvězdách, blíže řečeno tuláka po světě, jemuž vládnou zákonitosti literatury.

Všimli jste si už někdy, jak je tento svět promyšlený? Kolik má zákonů, norem a vyhlášek? A co teprve nepsaná pravidla. Díky mému studiu se mi nabídla možnost podívat se do jádra tohoto světa a spatřila jsem zašmodrchaný pramen skládající se z milionů a milionů pramínků. A nyní jeden po druhém rozplétám, prohlížím si ho a zase ho vracím do přirozeného chaosu.

Většinou jsou s těmito toulkami spojeny i sáhodlouhé úvahy a rozpravy s vnitřním já. Na povrch vyplouvá spousta otázek a občas se jako diamant zaleskne i odpověď zdánlivě nedávající smysl, jenž však člověk pochopí později, během aplikace nebo v souvislosti s naprosto jinou věcí. Intuice a nevědomí je mocná zbraň autora, ale nejen jeho.

Takto se i jednou vynořila otázka, zda je pro psaní a celkově pro jakoukoliv lidskou (i chiméří a maglaizíčkovskou) tvorbu lepší mít před sebou bílo nebo černo.

Čistý list papíru. Nutnost mít vizi a čmárat, čtrtat, kreslit, kombinovat, vymýšlet, tvořit. Člověk má možnost projevit své talenty, svou fantazii. Bílo znamená svobodu. Naprostou a nekončící svobodu. Tak zvaná cochcárna.

Pro akční a tvůrčí jedince rozhodně velká výhoda, ale co když je pověstná tabula rasa i v hlavě? Zde je již problém a dostává se zásek v podobě: Chci tvořit, ale nevím co. Pro většinu lidí je tato odpověď „nevím“ neakceptovatelná a to je dobře. Pouze neakceptováním oné odpovědi se může člověk posouvat, vyvíjet a získávat vědomosti a zkušenosti. Říká se, že hlupec je ten, kdož neposlouchá rad. Já tvrdím, že trouba je ten, kdož nechce zjistit, proč v tomto ohledu platí tato rada. Měli bychom se spálit, ať víme, jak to pálí, poučili se, získali zkušenost a využívali ji při dalších krocích.

Tma. Nepropustná a absolutní. Přesto často skrývající mnohá překvapení. Jen si vzpomeňte na to, jak chodíte v noci po tmě doma, abyste nikoho nevzbudili rožnutím světla. „Kdo sem, sakra, dal to křeslo?!“

Černota má jednu velkou výhodu. Jen lovíte a vytahujete střípky a skládáte je, někdy se i vynoří samy. Jenomže je tady i jeden problém. Co když zabloudíme a nezakopneme ani o to křeslo? Kdo pozná, že bloudíme v kruhu a jen o malý chloupek se míjíme s dalším střípkem příběhu? Není to tak kreativní jako bílo, ačkoliv i zde si můžete vystačit s pár střípky a zbytek skládanky si domýšlet a konstruovat dle sebe. Rozhodně je tato varianta pro skutečné dobrodruhy a nebojácné povahy. Máte odvahu?

Osobně mám raději černo a to už z toho důvodu, že mne méně děsí než bílo. V černu je naděje, v bílu… nic?

A co si vyberete či vybíráte Vy?

Vaše Maglaiz