Pozvolné setmění uprostřed dne nijak lid Lysé hory nevzrušuje. Slunce a mraky jsou zde tak blizoučko, že občasný stín je spíše vítán. Alespoň zrzek neupozorňuje na to, že okna umytá před hodinou zase potřebují zbavit much, mušek a jejich „produktů“. Inu, jedna z nevýhod turismu. Lidé nepřináší sem nahoru jenom sebe, své neurvalé chování a v lese poházené odpadky, ale v patách jim létá hejno masařek, vos a mušek. Co však donutí i nejotrlejšího obyvatele Lysé hory chovat alespoň kousek strachu?

Nevinné zaburácení připomínající lehce nespokojené zabručení horského obra či jemné dopadnutí koule z nebeských kuželek. Že by ono bylo tím spínačem? Kdepak! Avšak mnozí pak upírají svá kukadla k mobilním displejům, tabletům či obrazovkám počítačů, ať už příručních nebo na stěhování poněkud náročnějších, a snaží se v mapách, po nichž přebíhají modré, fialové, zelené, žluté, oranžové a červené skvrny, vyčíst následující trasu oblačnosti.

Vskutku, bouře není pro Lysou horu ničím příjemným, zvláště od té doby, co si lidé na jejím vrcholku vystavěli Věž (televizí vysílač) a meteorologickou stanici napěchovali elektronikou od podlahy až po větrnou korouhvičku. Jelikož již nic vyššího než Lysá hora a Věž v okolí není, nemůžeme se divit, že pokud přijde bouřka, je o zábavu postaráno.

Záblesk gigantického fotoaparátu. Robinsonádou vpřed! A vytrhávat nejbližší elektrické přístroje ze zásuvek. Teprve ono světlo, které pročíslo tmavou oblohu, je naším antihrdinou. Oko statečného pozorovatele by v té chvíli mohlo spatřit velice podivuhodný mumraj.  Turisté utíkající se skrýt pod střechy chat nemají tolik na pilno jako šmouha nadpřirozenou rychlostí se pohybujícího meteorologa, jenž tamhle telefonuje do Prahy, že má bouřku a přepíná tedy na druhý systém, hnedle cvaká myší a ťuká do klávesnice na počítači a nakonec letí ze schodů dolů z pozorovatelny skrze předsíň s dlouhou řadou filcových gumáků a teploučkých vaťáků a chodbou kol malého múzea ven, rychle doprava po betonovém chodníčku a honem honem se šroubovákem v ruce zalehnout ke kovovému stromu plném různých drátů a čidel nejrůznějších tvarů a co možná nejrychleji vypojit z drátů mřížku položenou na zemi, protože je přísně zakázáno, aby se meteorolog během bouřky pohyboval venku, ale přitom ta nová půdní čidla musí chvíli vydržet a ne že je hned první blesk usmaží na škvarek. Proto zakopali do země Faradayovu klec a první blesk si hnedle zatancoval a vypálil veškerá čidla.

S bouřkou však není jen ta potíž, že blesky uhodí přesně tam, kam bys to nečekal, vzácný čtenáři, případně tam, kde to napáchá největší škody, či v ještě nevyzpytatelnější tvorbě kulových blesků (stav se na Červené hoře u Libavé, tam si s kulovým bleskem nestihli ani potykat, přesto návštěva byla poznatelná ještě několik dní potom), ale i v její nevypočítatelnosti. Bouřky na horách jsou totiž tím nejsvobodomyslnějším antropomorfním jevem, možná dokonce ještě větším, než je to lidské štěstí, neboť bouřka je natolik inteligentní, že si na kdejakého vola nesedne. Selský rozum, zkušenosti, pranostika i reuma či zvěř jsou takhle malinkatí, natož pak nejmodernější technika, když si bouře usmyslí, že se vyskytne. Tady má studený a horký vzduch, zde pár mraků nacucaných vláhou z lesů i vzdálených dříve slaných vod, ideální podmínky pro vyskytnutí se. Kdo by také odolal naskytlé se příležitosti provést zlobišárnu bezohledným lidem za ideálních podmínek?

Zajisté Ti hlavou prolétla myšlenka na hromosvod či bleskosvod, jak zní správný terminus technicus. O účinnosti bleskosvodů, aktivních bleskosvodů, Faradayových klecí, pojistek a podobných vymožeností by ti, drahý čtenáři, snad téměř každý meteorolog na Lysé řekl svoje. A mnohým by se to dozajista nelíbilo. To je však příroda. Stále jí neumíme poručit a je to dobře. Něco většího by vždycky mělo stát nad člověkem, když moderní svět dokázal, že Bůh je mrtev (Tvrdý – Nesnáze introspekce, 2015). Nemyslíš?