Stůl s jednou židlí a na něm notebook. Vedle se skví rozložené Tarotové karty a lyžička coby stojan pro doutnající vonnou tyčinku. Ani nevím, co je to za druh vůně. Před upálením byla fialová. Snad to bylo santalové dřevo. Kouřové našedlé obláčky stoupající ke stropu mne čím dál víc vtahují do svého tance. Nepravidelný avšak ladný pohyb houpavého charakteru mne pohltil a omamná vůně otevřela mysl. K dokonalosti už jen chybí pustit si hudbu, což jsem také učinila. Hudba z jiného světa, ano, tak jsem ji nazvala. Skutečně zní, jak by přicházela odjinud, i když ji vytvořili lidé z tohoto světa. Nutí vás v myšlenkách podlehnout lákavým dálkám a nechat se unášet vzduchem či vodou. Pluji na vlnách fantazie, tak jak se sluší. Před chvílí jsem dověštila jednomu člověku, který se tak trochu trápí. Je mi líto takových lidí, i když i u nás doma není situace nijak přívětivá. Přesto se snažím si užívat těch chvilek, které mám.

Daleké lesy a stráně se mi zdají být najednou tak blízké. Stačí jen natáhnout ruku a dotknout se kůry stromů. Svraštělé jako obličej starých lidí, ale přesto tvrdé jako svaly mladého muže. Stačí udělat jen krok s natáhnutou rukou a zabořit prsty do měkké vlčí srsti. Každou částečkou prstů a dlaní vnímat tu jemnost chloupků. V té chvíli pro vás neexistuje nic jemnějšího než jeho srst. Toužíte zabořit svůj obličej do té hebké měkkosti a také to hned uděláte. Zavíráte oči, aby vás ty drobné jehličky nepopíchaly do očí a snažíte se naplno vnímat měkkost, jemnost, hebkost a vůni toho setkání. Po chvíli se vlk už začne nudit, a tak si začne hledat jinou zábavu. Uděláte dalších pár kroků a ucítíte na chodidlech chladivý proud lesní říčky. Energie, s jakou se voda neustále řítí dál, prostupuje vašimi chodidly a stoupá stále výš a výš. Zhluboka se nadechnete a váš nos zaznamená typickou vůni vody. Bublání vody uklidňuje vaše uši spolu se šuměním listí a roztomilým štěbetáním ptactva. Lehký vánek si pohrává s pramenem rozpuštěných vlasů a vy si říkáte, že snad už nic dokonalejšího nemůže existovat.

Snažím si tyto představy vybavit pokaždé, když se cítím mizerně. Aspoň se snažím zachytit to torzo, které mi smutek dovolí vpustit do mysli. Čím víc se snažím jej zachytit, tím více strhávám z představy pavučiny a závoje zapomnění. To, co jiný nazývá bláhovostí a ztrátou času, já nazývám lékem. Není uměním štvát se bez ustání, je uměním se zastavit a naslouchat. Chviličku jen ztišit svůj hlas, ztišit své myšlenky a poslouchat. Poslouchat jiné, poslouchat své vnitřní já, poslouchat přírodu, poslouchat hudbu. Je jedno, co budete poslouchat, jde o to, přestat mluvit, přestat myslet.