Netajím se tím, že miluji kvalitu a jedinečnost za nízkou cenu. Ano, jsem šetrná, nechutně šetrná v jistých ohledech a odmítám mít matérie s krátkodobou životností za vysokou cenu, když vím, že se totéž dá získat za nižší cenu. Nemám ráda onu posedlost drahým a značkovým, přičemž cena je pouze cenou vyšitého loga a nikoliv cenou výrobku. Jednou v životě jsem si koupila předražené tričko ze značkového obchodu a po dvou měsíčním nošení vyhlíželo jako tentýž výrobek asijského prodejce za víc jak poloviční cenu, jenž byl nošen dvojnásobnou dobu.
Ovšem to jsem nyní utekla původnímu tématu, o němž jsem chtěla hovořit.Jsem staromilec. Milovník starých knih, architektury (posledním hodnotným stavebním slohem byl klasicismus a interiérová secese), hudby, ale i starých způsobů komunikace. Dopisy, pohlednice. Toť můj ráj, ovšem nebyl by to ten správný staromilecký aristokratismus, abych neměla i skutečně stylové náčiní. Copak člověk jako já může psát deníkové zápisy, dopisy a pohlednice něčím tak obyčejným, jako je prupiska či tužka? Ne, ne, kdepak. To by byl hřích, a tak vznikla má obsese ohledně psacích pomůcek a příslušenství.
Již jako malé škvrně na základní škole, když jsem povýšila z tužky na plnicí pero, podědila jsem otcovu sadu plnicích per s konvektorem (nádobka na inkoust s pístovým systémem, žádné bombičky). Ovšem již v té době se ukázalo, že dvě ze čtyř jsou nepoužitelná. Tudíž mému penálu vévodilo pouze tmavě zelené a červené pero a jediný, kdo měl právo plnicí pera naplňovat, byl otecko. Víkendový rituál, kdy v neděli večer se na kuchyňskou linku obřadně rozprostřela několikerá vrstva novin, táta z nejvyšší přihrádky bílé skříňky sundal igelitovým pytlíkem pečlivě obalenou lahvičku modrého inkoustu s modře flekatým hadříkem a oddělil hadřík a lahvičku od sebe. Mezitím jsem rozšroubovala prázdná plnicí pera. Kuchyní to začpělo kyselou vůní inkoustu. Je to zvláštní, že i když se jednalo o stereotypní věc, která by měla po čase dítě nudit, nebylo tomu tak. Každou neděli jsem zírala na otcovy pohyby s pootevřenou pusou v nábožné úctě a v duchu si říkala, že ještě tento školní rok doklepu, a pak si jako velký třeťák budu moci plnit pera sama. Tenhle sen jsem si splnila až po víc jak deseti letech. Rodičovstvo mi toto zasvěcení do tajů naplňování plnicích per překazili koupí bombičkového pera. Snad i z toho důvodu, že ze dvou plnicích per se náhle stalo vachrlatě funkčním jen jedno.
To však přišla éra velkého frajerství, jelikož jakožto dítě účetní jsem neměla jen tehdy populární bombičkové plnicí pero, ale i zmizík, čínské pero a takový ten strojek na přelepování tzv. correct-it. Ani toto období dlouho netrvalo, jelikož v šesté třídě společenský bonton vyžadoval užívání výhradně prupisky, případně číňana. Jelikož jednoho zimního odpoledne se mi podařilo si při pádu na ledovaté klouzandě, zvané též dobře posypaný chodník, přerazit čínské pero, byla jsem odkázána na prupisky. Dlouhých osm let!
Mé osmnáctiny a zavedení internetu do naší domácnosti prupiskovou nadvládu ukončili. K osmnáctinám jsem si nadělila černý brk s kovovou násadkou. Na tehdejší poměry a server srovnávací ceny to byla výhodná koupě (i s poštovným necelých 150,- Kč). Doma jsem hodila prupisky do školního batohu a nadvládu převzal brk a inkoust. Šťastné to dny! Jenomže brk nelze brát sebou a prupisky vyžadující různou intenzitu tlaku mne rozčilovaly.
Naštěstí jsem prupisku ve velkém odhodila hned po první semestru na VŠ, když v letním (rozuměj opožděně k Vánocům a předběžně k svátku) jsem dostala netbook.
Když se blížily mé jednadvacetiny měla jsem naprosto jasno, jaký dárek bych k tomuto světově významnému věku chtěla. Plnicí pero s konvektorem. Žádné bombičky! Tehdy jsem prošla v Ostravě a přilehlém okolí kdejaké papírnictví, avšak nenalézala jsem pero dle mých představ. Měla jsem tři kritéria: 1) cena, 2) konvektor, 3) aby se líbilo. Byla jsem již zoufalá, jelikož se mi nechtělo vyhodit do luftu tisíce. Až jsem čirou náhodou na milionté stránce vyhledávače objevila odkaz na internetový obchod s kamennou prodejnou, jak se později ukázalo, skladem, v Praze. Měli přesně to, co jsem chtěla a za dobrou cenu. I s konvektorem, který se musel zvlášť objednat, se cena dostala pod tisíci korunu. A tak nyní má ruka kreslí hieroglyfy (jinak nazvat mé psací písmo nelze – luštění zaručeno) modrým inkoustem v plnicím peru značky FranklinCovey v kombinaci tmavě rudé a stříbřitě lesklého kovu. Hrot lehce klouže po papíře. Není geniálnější a méně na energii náročnější psací pomůcku, než je plnicí pero. Doporučuji všem grafomanům.
Jaká je Vaše oblíbená psací pomůcka? Co s ní vše píšete? Máte různé psací pomůcky na různé typy úkolů (psaní vlastních textů, zápisků do školy, dopisů, atp.)? Jaká byla Vaše cesta k oblíbené psací potřebě?
Vaše dychtivě na odpovědi čekající Maglaiz
Autorka zdařilé fotografie: trachel
Eh, konvektor? A obyčejný pístový nestačí? Nevybírám ani tak podle možnosti plnění, jako podle hrotu. Mými oblíbenci jsou tři – první není ani určeno pro běžné psaní, jedná se o sadu kaligrafických plnících per se čtyřmi (!!!) tloušťkami hrotů. Budu to muset zase vyhrabat ze skladiště a aplikovat.
Druhý miláček je stařičkě, naprosto obyčejné plnící pero (místo pístu, jímž se naplňuje válec nádržky, má pod tlakem fungující měchýřek) s nejspíš japonským výrobcem hrotu. Uloveno za směšných 10,- ve výprodeji, když ještě na Svinově fungovaly ty obchody nahoře u zastávky. Co na tom, že při plnění i při delším psaní jsem zamatlaná jak prvňáček, to písmo stojí za to.
Mno a třetí miláček je fialový. Francouzský BiC s geniálním otvíráním bombičkové části – povytáhnout a vyklopit. Opět: jde o hrot – a tenhle nejen, že splňuje veškeré požadavky na pravidelné uvolňování barviva a neselhávající výdrž, ale respektuje i oba dva sklony psaní, jimiž se vyznačuje můj rukopis.
Ovšem když mi dáš šanci zůstat moment o samotě se zelenou propiskou nebo Fireline fixem, stejně ti ho zabavím.
[1]: Kuš! Konvektorem jsem chtěla napsat. Obyčejný pístový stačí, ale já je vždycky našla nad pět tisíc. Cenově přicházela v úvahu pouze kombinace pera a zvlášť konvektoru.
Za deset?! Toť sprostota!
Já mám pocit, že Ty bys mi zabavila jakékoliv psací cosi
Napíšu to rychle:
Pero typu: dvacka a piš, mi je nepohodlné, pero, které máš zrovna ráda ty, je pro nás hodně drahé vzhledem k tomu, že já vystřídam min. 20 per během školního roku.
Moje "hnizdčko" je PC klávesnice, ale ne ty Rubber gomky.(rozuměj: Normální klávesnice do tisícovky)Můj miláček je mech. klávesnice Filco s spínačem MX Brown… (Klávesnice je sice dvakrát dražší než pero co tu popisuješ, ale: 1) Je velká, takže ji neztratím a pokud ano, je tak velká, že to uslyším(kdyby vypadla) a nebo ucítim(protože, je těžká jako můj monitor) 2) Ovládá se lépe než Rubber gomeky(Zmáčknutí je tak jednoduché, ale stejnak slyším "Tacticle feedback" ("click") ) navíc je od strýce co je prog. takže jsem nic neplatil. Teď se připravuji, ale na Das Keyboard 4… Ok to nebylo moc krátký
[3]: 20 plnicích per? To je máš místo svačiny?
[4]: Prakticky "trpím" touhle psych. poruchou, ale bylo to obrazně… deset jich mám zhruba na školní rok, protože to všechno poztrácím.
[5]: Šikofný. Já jsem zase expert na ztrácení čepic.
Bombičkové pero s barevnými bombičkami, metalízové gelovky a propiska, co vypadá jako dřevěná jsou moje lásky. 🙂
[7]: Vidíš, na gelovky, fixy a pastelky jsem zapomněla! A jak jsi se dopracovala ke gelovkám?
Já jsem od per zdrhnul k propiskám tak rychle, jak to jenom šlo). Jeden čas jsem měl asi patnáct barev propisek; když jsem ještě učil, zapisoval jsem s nimi podle aktuální nálady do třídnice a inspektoři se mohli zbláznit, protože to nebyly barvy podle tabulek
. Ale jedno pero mám přece jen doma (bombičkové, vím – nic moc). Dostal jsem ho na jednom projektu jako osobní dárek, je líbivé pro oko a jsou na něm moje iniciály. Možná se těšilo, že bude podepisovat důležité smlouvy, ale nikdy jsem ho nepoužil k ničemu jinému, než že jsem si ho vyfotil do záhlaví svého blogu 
.
Inkoustová tužka – naslinit a psát!
[10]: Ani pak nepotřebuješ rtěnku, což?
Já píši tím zrovna co mám po ruce, ale mám například stříbrné pero, které jsem kdysi dostal od někoho jako dárek… ale to zahálí někde v šupleti.
[12]: Ostudo!
Inkousty a doplňovací sady do tiskáren
http://www.tisknijakduha.cz/kategorie/inkousty-a-refillkity/