Bloudila jsem, čtenáři. Dlouho jsem bloumala zmítána mezi náboženským vytržením světcův a dekadentní perverzitou ďábelského mysticismu. Nasákla jsem pablesky žití, marností všeho a melancholií napínající se mezi život a smrt. Karásek se mnou lomcoval a jeho hrdinové taktéž. Marii Elektu jsem počala nenávidět (jako bych ji kdy milovala) a milovat Giovanni Antonia Bazziho alias Sodomu. Vlastně jsem na tom podobně jako Sodoma. Nořila jsem se do práce na diplomce, pátrala, pročítala, kombinovala a přitom se nechala vést srdcem. Odřekla jsem se světa, zapřela únavu a touhu po lenošení a pracovala. Ptáš se, jestli to stálo za to? Uvidíme, uvidíme v srpnu. Do té doby chci být Sodomou utíkajícím z kláštera, kde zanechal autoportrét a portréty svých přátel. Doprovázena jen mluvícím havranem na cestě do Sieny, města hříchů. „Zavřete sienské brány, a dům šílenců je zřízen.“
Já dnes zavřela jinou bránu. Bránu k české dekadenci a Jiřímnu Karáskovi ze Lvovic. Možná. Nikdy neříkej nikdy a já už tolikrát vstoupila do téže řeky pro vlastní masochismus, že bych snad raději měla říci, že jsem tuto bránu přivřela a rozhodla se ji na čas ignorovat. Jak dlouho mi to vydrží? Milý čtenáři, až se večer setmí, až pořádně neuvidíš na vlastní nos natož ruku, vyjdi ven a pohlédni vzhůru. Tam nalezneš odpověď. Já nyní nebudu hledět tím směrem, jelikož má mysl se věcmi nebeskými zabývala až k zalknutí a teď se chce pro změnu zarýt do země. Zahradníkův rok čeká…
Zvláštní poděkování náleží M., Opti-Mystique a madame Citrátové – bez nich by tento článek nevznikl.
Oj, ty duše gotická.
[1]: Oj, spíše naivní nežli gotická.
Pravda, pokud člověk, prohrabávaje rukama zemi, zároveň vzhlíží ke hvězdám, občas se mu může stát, že – jak měl v jednom starším kresleném vtipu pan Renčín – to, co tak láskyplně mne mezi prsty, není rodná hrouda
.
Bylo mi ctí! A já také děkuji, díky tvé pouti jsem se také dostala na místa, kam by mé kroky asi jen tak nezamířily. Tolik stránek, tolik čtenářů, tolik příběhů! A každý má toho svého průvodce, pro tebe (a tím přeneseně i pro mě) to teda byl Karásek. Ach ta vůně starých knih!
[4]: Karásek byl bibliofil, takže by se ti dozajista líbil. Začetla ses do něčeho?
[3]: Rodná hrouda je dosti relativní pojem.
[6]: Dobře, tedy hrouda bez přívlastku.
[7]: To mi připomíná jeden starý vtip. Jde chlap po ulici a uvidí něco hnědého na zemi. Zadumá se: "Je to hovno? Není to hovno?" Shýbne se a čichne. Znova zapřemýšlí. Nakonec do toho strčí prst a olízne ho. "Hovno! Ještě že jsem do toho nešláp."
[8]: Moc dobré! Není nad to, když má člověk věci pod kontrolou
.
[9]: Jo, jo, akorát někdy je to už pěkná nuda.
Stará kniha, Karásek, Maglaiz po dlouhé době opět na blogu…, vítej děvče a nech se vést vlastním srdce i nadále. Málokdo to v dnešní době umí.
Velmi rádo se stalo 🙂
Vzhlížet k nebesům, zarýt se do země, to je vzdálenost mezi – a + nekonečnem.
Nedávno jsem byl na Lysé hoře a ty nikde a ona tíží diplomka 🙂
[13]: Kdy nedávno? Teď jsem tam každý víkend.
[13]: Mimochodem nedávno jsem si na tebe právě vzpomněla v souvislosti s Lysou. Příště mi musíš dát vědět předem!