Kráčíme. Civilizaci s houkajícím vlakem v dáli necháváme za sebou. Co máme před sebou, ptáš se? Zeleno. Prodíráme se džunglí Českých drah. Nebe zmizelo. Vysokánské stonky křídlatky se pod vahou roztažených listů skláněly, až se dotkly svých přátel na druhé straně chodníčku. Zvláštní. Ačkoliv lze vidět, že chodníček je udržován, člověk nikdy nepotká člověka. Kdy tudy lidé chodí, když ne v tuto hodinu? V jinou? I v jiné době kráčí člověk sám. Je snad tento kraj začarován? Vlak snad pouští jen jednoho člověka na tuto cestu a pouze dnes udělal výjimku?
Prodíráme se beze zbraně džunglí plnou podivného hmyzu a snad i jiných větších potvor. Na liánách ze svlačce se houpají mravenci a klíšťata. Opičí mrštnost, však nátura šelmí! Inu, malý kraj, tak malé šelmy. Přes nárt zašimraly hbité nožky místního leguána – ještěrky. Oko už zaznamenalo jen kmit tmavého ocásku, šimrání však zůstalo. Proč tak uháněla? Raději ani nepřemýšlet, před čím se ještěřice vydala na úprk, a spíše se jí nechat inspirovat. Z džungle rovnou na dosah civilizaci.
Silnice je sice spojnicí, ale automobil bys potkal až za pár hodin čekání. Ne, nebudeme čekat. Máš cestovní pas? Ne? A alespoň občanský průkaz? Na co? Pohleď! Zde, u počátku mostu přes línou řeku, můžeš vidět na kříži se sedlovou stříškou znak. Symbol země, již právě opouštíme. Že není třeba cestovního pasu? Celník by nás přece mohl právem zastavit. I kdyby… schengen je schengen.
Putujeme tedy ze země šachovnicové orlice do země orlice černé. Divná to věc, divné to země. Obě se chlubí erby cizáckých dynastií, přesto obě prohlašují svou nezávislost na nich. Ne, nebrojím. Kdyby na to přišlo, biji se za obě se stejnou vervou. Přece jen jsem na tomto pomezí doma. Jednou nohou tam a jednou nohou tam. Pojďmež z tohoto betonového mostu. Špatně se zde užívají zájmenná příslovce ukazovací. Hle, svlačec už objímá i kovové zábradlí mostu!
Kde jsme to přestali? Ach, ano. Pomezí. Jsme zvláštní kraj s ještě zvláštnějšími lidmi. Všichni tak nějak na hraně, na prahu, na rozmezí, rozhraní. Jednou nohou na Moravě, druhou ve Slezsku; jednou nohou v tomto světě, druhou v jiném. Líheň snílčích povah i nebezpečně častých setkání s vlastní smrtí.
Ale jinak je tu krásně!
P.S. pro Miloše: Žiju! Horko nezastaví, škola ano.
Křídlatka sachalinská řečená též opletka jest rostlina invazní.
Mačetu v našich krajích nahrazuje nůž zvaný rybička.
A nikde jinde neroste tolik hub.
Nechť jsou pochválena křídla obou orlic.
Snad jsou to křídla ochranná.
Jednou nohou na Moravě, druhou v Čechách a kdyby byla třetí, tak v Polsku – na Kralickém Sněžníku.
Ty už se teď zaobíráš školou? Ale je dobře, žes zase o obě dala vědět. Standa je na neaktivní pes a řady řídnou 🙂
[2]: … o sobě …
[2]: Čti: škola zastavila, již snad do září nezastaví.
Kralický Sněžník! Onehdá jsem dokonce dle mobilu byla i na Slovensku – inu, Lysá hora jest Lysou horou a o náhody na ní není nouze.
[1]: Rybičku nevlastním, pouze nožík za 15,- Kč, jež se bojím otevřít, neb Levné knihy jsou Levné knihy.
[4]: Nožík za tuhle cenu? To asi nebude ten nejlepší překlad!
Mám rád pomezí, na kterém se lze pohybovat s grácií provazochodce, libo zda centimetr na jednu či druhou stranu. Hlavně nepadat z provazu dolů, protože malé krvelačné české šelmy jsou vždy připraveny.
[5]: Již dávno tomu, co jsi v Levných knihách mohl koupit pouze levné knihy.
[4]: TAJNÉ – před přečtením smazat.
Nemá být "jenž"?
I když: za patnáct korun může být klidně jakéhokoliff rodu, ten nožík.
[7]: N odešlo do Levných knih, aby napravilo překlepy.
Pěkně poetické potulování po pomezí
Taky mě ta formulace se školou trochu zmátla, brala jsem to tak, že horko (tě) nezastaví, ale škola ano. Je dobře, že tomu tak není.
Ty jsi teď tak málo aktivní, že ani nevím, zda sem něco psát.
Kdysi jsem měl rozhovor s Čerfem (to bylo ještě na stránkách AK, teď už to jde jen na osobním blogu) a docela by se mně líbilo mít ho i s tebou jako zajímavou blogerkou. Budeš-li pro, dej, prosím, vědět (v komentáři zde nebo přes zprávu autorovi), o několika otázkách mám představu a nějaké bych ještě namyslel.
Kráčení velmi poetické. Z malých českých luhů a hájů se na chvíli stává džungle s cizokrajnými zvířaty, hmyzem a květy… a hle, najednou jsem zase zpět, v tom malém nenápadném kraji.
Orlům kéž křídla nevypelichají.
[11]: České luhy a háje to nejsou. Morava a Slezsko jest domovinou mou a s ní Lucemburští a Piastovští vládnoucími rody. Ovšem raději Lucemburky než Piastovce.
U orlů jest mi jejich pelichání jedno, já se strachuji o orlice.