Jedná se o moji první báseň ve volném verši a přiznám se, že to bylo vyloženě z nouze ctnost, protože básním ve volném verši zrovna dvakrát neholduji, i když někdy si říkám, že na takové básnické obraty, které někteří v takovémto druhu básní užívají, bych nechtěla rýmovat.

Inspirací mi bylo jedno zimní ráno, kdy jsem seděla ve škole a poslouchala rozbor knihy, kterou si rozhodně nikdy nepřečtu. Díky této nezáživné chvíli jsem se podívala z okna ven a co tam nevidím. Mlha! Ale ne obyčejná bílá mlha, ta mlha byla modrá skoro jako Šmoula! Bylo to úžasné. Při té podívané se mi až zatajil dech a myslím si, že jsem se ještě dlouho dívala, protože mne pak až vyrušil hlas profesorky, která se všech ptala, co s námi je, že nedávám pozor ani já (Blbost! Já nedávám pozor skoro pořád!)

Modrá dívka plíží se krajinou

Tiše a záludně

Bez studu

Halí svým závojem domy i lesy

S ní ticho

Svorně jde

Šepot i volání

Spokla bez váhání

Nikde nikdo

Žádná pomoc

Žádné slůvko útěchy

Pusto na duši i na zemi

Modř ukryla vše

Pod křídla svá

Kudy jít?

Jen Vesmír zná