Každý z nás alespoň jednou zažil Den blbec. Víme, jaká je to pohroma, když takový den nastane. Nic se nám nedaří, vše nám padá z rukou, potkáváme jen lidi, které bychom v životě nechtěli potkat, častokrát nám mizí důležité e-maily ze schránky, zakopáváme i o vlastní nohu. Zkrátka vše je špatně a nám je na nic. Nervy jsou na pochodu a všichni by se měli klidinit z cest, po nichž kráčíme. V takových chvílích by Vás mělo těšit, že existuje i něoc horšího než den blbec. Třeba celý týden blbec.

Že neznáte? Inu, to se tak Dnové mamlasové jednou za čas sejdou a řeknou si, že se hezky vystřídají jeden za druhým, aby se člověk nenudil a trénoval si psychickou odolnost.

Co s takovou katastrofou? Docela dost lidí mi řeklo, že v tu chvíli je nejlepší otevřít si flašku něčeho ostřejšího, než je rohlík, zalézt pod peřinu a počkat, až se to všechno přežene. Dobrá rada a tato taktika zní i účinně, ale ouha, empirie hovoří jinak. Dnové blbci jsou nadprůměrně inteligentní a neskutečně hyperaktivní. Vy čekáte, že se unaví a že si začnou hledat novou oběť, ovšem to je omyl. Když se utiší, znamená to jediné, vyčkávají. Tiše čekají, až se opatrně vyhrabete ze svého kutlochu, protáhnete se a s úsměvem si v duchu řeknete „To jsem je to hezky převezl/převezla.“ A bác! Jste zase tam, kde jste byli. Mnohdy je to ještě horší, jelikož Dnové mamlasové jsou i pomstychtiví.

Osobně aplikuji jinou metodu, která je účinná z 50%. Buď zabere, nebo ne. Je to lepší než nic a aspoň trochu to odpovídá mému heslu, že živou mne nedostanou a mrtvou už vůbec ne. A v čem ona metoda spočívá? Nenechat se sejmout.

To bylo tak. Minulá neděle byla dosti problematická a pondělní ráno bylo více než nepříjemné. Cesta vlakem žůžostní! Byla jsem jak sardinka a do toho se mi povedlo roztrhnout fólili na bagetě tak šikovně, že téměř veškerý gyros vyletěl ven a přistál na podlaze. Horší bylo to, že jsem se tomu řehnila jen já, ačkoliv jsem nechápala, proč se spolucestující neposmívali taktéž, přece ohozeni nebyli a ještě donedávna byla škodolibost na prvních příčkách lidského charakteru. Ovšem tím to vše nekončilo. Hned ráno v tramvaji se mi obrátila střeva v břiše a takovým tryskem jsem do školy ještě nehnala. Druhé obrácení (víry) střev se konalo ihned po pozření posledního sousta oběda. Ovšem to byly všechno prkotiny, kterým jsem se aspoň v duchu smála. Smích mne přešel po příjezdu domů, kdy mi bylo řečeno, že naše pažravá psí babička nejí a nepije a málem rodiče pokousala. Takže ve školním oděvu a s těžkou taškou přes rameno plnou knih jsme jeli s vyděšenou Wendulkou do Frenštátu k veterináři. Po delším čekání a obtížích s vynervovanou Wendulkou jsme se dočkali verdiktu, který moc nepotěšil. Zánět dásní s tím, že Wendulka fasuje antibiotika (tak velký prášek jsem ještě neviděla!) a za týden se uvidíme. Veterinář totiž rozhodl, že se Wendulce musí odstranit zubní kámen a to pod lehkou narkózou. Prohlásil, že nemá ohledně narkózy strach ani při jejich 25 kilech a 12, 5 rocích. U nás to bylo právě naopak.

Čili se týden nesl ve strachu, nechutném učení, zakopávání o vlastní nohu, obrácení střev a zvláště pak mi lezlo na nervy jisté chování. Jak jsem se s tím zážitkem u veterináře, kde jsem si i utrhla díky své polohluchotě krásný trapas, vypořádala? Odmítla jsem možnost, že by existoval Týden blbec a navzdory všem překážkám jsem se vydala do čajovny, co by terapeutického místa. Ačkoliv i čajovna se nesla v duchu naschválů. Pomalost obsluhy byla enormní. A zprávy, které se na mne hrnuly z mobilu, byly nepříjemné. Zatlačila jsem negativní pocity někam hluboko a z trucu si vychutnala čaj a chalvu, ačkoliv má peněženka pak při placení zasténala.

Středa stála za velké houby, pokud nepočítám asi hodinovou zastávku v knihovně, kde jsem stejně jen opět nabírala knihy pro seminárky či bakalářku. Oh, tyhle dva pojmy mne pronásledují pořád a už mi to vadí. Také nesnášíte věty typu: „Už máš tu seminárku? Jak jsi na tom s bakalářkou? Už jsi to odevzdala? A o čem budeš psát?“ Ještě jednou se mne na něco v tomto smyslu někdo zeptá a já mu odpovím svou pěstí. Chápu, že i studenti jsou dav, který si ani neuvědomuje, co činí či co říká, ale i tak mi vadí, že když se potkám na fyzické rovině s individualitou, na rovině psychické je to dav.

Tak pokračoval týden až do včerejšího pondělka, kdy zážitek v čekárně mne zlomil. Prostě vidět a slyšet umírajícího psa a v ordinaci mít jeho vrstevníka (Wendulku) bylo už nad mé síly.

Rozhodla jsem se, že prostě boj vzdám a přijala jsem Týden blbec. Hádejte, co se stalo? Zmizel. Splnil svůj úkol. Maglaizíčka pokořil a odporoučel se dál.

A tak si říkám, zda nakonec není lepší se vzdát Týdnu i Mamlas dnu, nechat ho, ať se s naším tichým souhlasem vyřádí a on pak půjde. Ovšem na druhou stranu mne prostě nebaví nechávat se jen tak. Jsem dítě výzev. Mám ráda výzvy. Posouvá mne to někam dál. A prostě ono je někdy i příjemné vidět, jak se Den blbec vzteká a hází Vám klacky pod nohy a Vy se mu ještě smějete. Ačkoliv uznávám, že tímto chováním si právě můžete vykoledovat poslední dardu.

A co Vy? Máte nějakou lepší metodu, jak vyzrát nad Dnem blbcem? S radostí (a jistou dávkou škodolibosti) si Vaše zkušenosti i tipy přečtu.

Vaše Maglaiz