Luna půlnoční dotýká se stříbrem svým mechu, vzhlíží se v černém jezeře a skála, jak kámen náhrobní, ční nad hladinou. Temný les tuto krásu ukrývá před zraky lidské chamtivosti. Jako z dálky přilétá k mým uším sladký tón varhan doprovázen táhlými tóny violy. Pohlédla jsem do temnoty jezerní, skrývající tajemství žití, a jakési hlasy mne stále táhly blíž k jezeru. Jemný zpěv vodních stvoření zrádných jako bájné sirény mne dál a dál táhly k vodní hladině. Teskná píseň vlkodlačí z břehu zazněla a přehlušila zpěv jezerních pannen. Poodešla jsem od jezera, opřela se o kmen stromu a sedla si. Rozhlížela jsem se po břehu jezera však temného prince noci nenacházeje. Zpíval stříbrnému měsíci o tajemství krásném, o žalu jeho i o hořícím království, které ho čeká. Ta píseň mi učarovala, ještě teď ji slyším.