Syčení plynového kahanu protínalo ticho malé laboratoře. Ruka muže v bílém plášti zručnými pohyby zápěstí mísila v kádince žlutou tekutinu. Na dně nádobky ulpěly krystalky. Vědec – pro svůj vous – neurčitého věku vzdychl. „Musí, musí se to už podařit. Jsem blízko. Tak blízko. Cesta k nesmrtelnosti se chýlí ke konci. Cítím to,“ pronesl sametový bas, jenž každým herzem do duše vnášel sladko.

Náhle se k sobě přitiskla obočí a mezi nimi vznikl ještě hlubší kráter vrásky. „Nebo je to těmi výpary?“

Vědcova ruka ustala v ladném tanci. Hrdlo kádinky sevřely kleště a přenesly nádobku nad plamen. Opět započal vířivý valčík. Druhá nezaměstnaná ruka pátrala po laboratorním stolku. Rejdila a šmejdila po bílém plastu, jako had se proplétala bludištěm zkumavek, kádinek, prachovnic, zábrusových lahví, nálevek a chemického náčiní, až nalezla, po čem prahla – krystalizační miska, na jejímž dně se krčila prapodivná látka. Byla celá chlupatá. Jemné chloupky jako vata, avšak nebyly jen bílé. V samém středu tělesa jako terč zářila mechově smaragdová zeleň, jež bledla v přímé úměře se vzdáleností od epicentra. Na okrajích lemovaná bílem jako královské roucho, jen hermelín scházel.

Krystalky na dně kádinky zmizely a sírově žlutá tekutina pozbyla své barevné sytosti. „Teď neudělat chybu. Hlavně to nesplést. Za stálého míchání, pipetou, a pak ta slova. Kdo by si to kdy pomyslel, že největší síla je ve slovech.“

Levá ruka opustila výsostné území krystalizační misky a vzala za vděk pipetou. Ponořila úzkou skleněnou tyčinku do tekutiny a druhý konec zatarasil ukazovák. Rty počaly mumlat nesrozumitelná slova. Jen čas od času byla zřetelnější, avšak shluky fonémů zněly cize, jako by snad ani nebyly z tohoto světa. Pipeta se naplnila a pomalu se přibližovala k misce. Zaříkávání neustávalo. Vědec zavřel oči. Ústa se pohybovala rychleji, muž se celý chvěl a zrudl v obličeji. Náhle vzkřikl „Sexa el!“, levý ukazovák se v křeči vymrštil a veškerý obsah skleněné tyčinky padl do krystalizační misky. Mudrc vytřeštil oči a se zatajeným dechem sledoval chemickou reakci. V misce to počalo vřít, až se obsah vzňal a puf! Malý obláček dýmu se vznesl k mužově tváři. „Pokus číslo deset tisíc osm set dvacet pět se opět nezdařil. Takže galicijština to není.“ Slza ukápla na jmenovku Mgr. Oto Vichterle, PhD., Oddělení chemické intertextuality jazyků, Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i.

A tak, škvrňata, vznikl náš svět.

Vaše Maglaiz