Splašil se mi žaludek. Třešně s vodou se rozhodly zajezdit si v mých střevech rodeo. Přesto ona večeře stála za to. Pokrm prostý, chutný a trhaný rovnou do úst. Člověk sběrač. Stačí se už jen odbelhat s kyjem v ruce za doprovodu slabikování posvátného slova MA-MUT do temnoty jeskyně. Poškrábat se za uchem a zahnat myšlenku na zablešeného homo sapiens neaderthalensis.
A stejně se ta mrška nedá. Vyhodíte ji dveřmi a ona se drápe oknem zase zpátky do kanceláře oddělení Maglaizino snění s tím, že se zapomněla podepsat pod formulář a že má na výplatní pásce jinou sumu, než stojí ve smlouvě. Nechápe, že majitelka úřadu a vůbec celé budovy ji trestá stržením ze mzdy za vyrušování od práce. Vždyť to je právě její náplní. Měla by podat žalobu. Ale tu by soudce Maglaiz zajisté smetl pod stůl. Ubohá myšlenka! Pranýřují ji za to, že svědomitě plní své povinnosti. Ach, ta dnešní mládež!
* * *
Nesmysl za nesmyslem se váže, jak potrhaná nit na cívce od Kloboučníka. Chvíli žlutá, chvíli černá, červená, fialová, zelená a modrá. Druhový rej v kruhu zasvěcených.
Vzletná slova padají těžce na podlahu a člověk si říká, zda má cenu je sbírat, když smyslu postrádají a spíše než hloubku povrchní nesou v sobě estetično. Dobře vypadají, ale užitek z nich není hmatatelný. Přesto se najdou i tací blouznivci, kteří si jich váží více, než slov prázdných, až příliš smysluplných a vyvažovaných zlatem.
Hu hu hu.
Třešně jsou zrádné. Když jsem měla naposled třešni, musela jsem ji vyplivnout…..chutnala totiž jakoby ji snad někdo nalakoval nebo a strašně smrděla….stejně tak ty ostatní
Dokud má člověk jen splášený žaludek, tak je to dobré. To mě v neděli zachvátilo strašné bolení zad. Horší než křeče, při kterých člověk prosí všechny sváté o milosrdnou smrt. Na ortopedii mi našli na rentgenu skoliózu, která se mohla cvičením odstranit už ve věku, když jsem ještě rostla. Ale můžu já za to, že jsem už v nějakých 11 letech vyrostla do nějakých 160 cm a on té doby jsem ž nerostla? Jo, rychlý růst. To mi zničilo záda.
Ale dost už o zádech. Nyní už je to dobré, Už bych si skoro troufla i na vyměnění ponožek, což jsem v něděli večer sotva dokázala.
Bohužel, mně se moje mývalí nesnímatelná maska ani v nejmenším vtipná nezdá. Připadám si jako dementík a jsem naštvaná sama na sebe… Ale rána v koupelně humorná budou, až se to budu snažit zapleskat makeupem nějak, abych se na mě dalo koukat bez tendence vysmát se mi…
Já už si opálila na ruku náramky, na krk kožený pásek, na hrudník veliký kulatý dřevěný přívěšek, dokonce i na nohu jsem si opálila jednou řetízek a jednou páskové sandále… To všechno jsem snesla (i když ten hrudník…), ale svůj xichtík, který všude vystavuji? 
Ale to ne, já jen dnes všechno strašně hrotím. K večeru mě chytla prapodivná nálada a drží se mě jako klíště. Nemám problém udělat ze sebe pitomce pro potěšení ostatních.
Ta nálada se pořád zhoršuje, takže se radši stahuju do postele, abych někomu neublížila…