Některé věci mne nepřestanou fascinovat, některé pobuřovat a některé nechávat chladnou. Jsem smířena s tím, že to tak funguje, dokonce jsem nadšena z toho, že to tak funguje a vím, že tuto zvláštnost zažívají obyčejně všichni lidé na světě. Ale vnímají to jako něco pozoruhodného? A co Vy?

Pokud dovolíte, prvně se pobouřím. Ve čtvrtek mne překvapil nápis v univerzitní menze. PROSÍME VÁS, ABYSTE SI DÁVALI POZOR NA VĚCI. VYSKYTUJÍ SE ZDE KRÁDEŽE. Na akademické půdě se krade. Ne, nešokuje mne to, zklamalo mě to. Chápete to? Studenti vysoké školy či zaměstnanci vysoké školy kradou. Není to k pláči, když inteligence se snižuje k takovéto podřadnosti? Má právo si pak říkat inteligence národa či dokonce elita?

Mé soukromé pobouření pak patří i mně samotné. Nesnáším, když něco nestíhám, když na něco nemám čas a když se nemám od čeho odpíchnout. Zajisté, tyto výtky patří třem oblastem: škola, dopisy a mé psaní. Miluji svá tvůrčí období, kdy se v hlavě líhnou nápady a září do prostoru jako kuřata, ovšem proč se musí objevit v době největšího shonu? Dobrá, s velkou pravdpěpodobností v tom má prsty vyšší mozková činnost, kterou vyvolávají blížící se deadliney, termíny zápočtů a zkoušek. Ovšem už pracuji na systému, který by zefektivnil i mou psací dráhu. Hlásí se někdo na post určovatele deadlinů? Mimochodem tuto oblast bych zařadila z části do pobuřující a z části do fascinující. Nikdy mne nepřestane udivovat systém alá Murphyho zákony (mimochodem víte, že skutečně Murphyho je jen jeden zákon o schválnosti, že když se něco může pokazit, tak se to zaručeně pokazí?).

V letošním semestru jsem zažívala krizové chvíle na seminářích o české literatuře, zvláště poezii, 50. let. Budovatelský román a poezie jsou morem pro umělecky založeného člověka, ovšem pro cyprealistu skýtají dosti výzev. Například si naše drahá cvičící posteskla, že se objevovalo minimum erotické budovatelské poezie. Co Maglaizíček neudělala? Nahodila již hned dvě budovatelsko erotické básně. Otázkou je, zda chce svět, aby je spatřil. Co Vy na to? Má svět uzřít onu hrůzostrašnou cyprealističtinu? Vyjádřete se v anketě či komentáři (pokud to půjde).

Co mne mrzí je všeobecně přijímaný fakt, že ačkoliv všichni by měli odvádět kvalitní práci a je to dětem již od neútlejšího dětství vtloukáno do hlav, avšak nikdo z těch, kdož káží vodu, ve skutečnosti danou věc nečiní a pijí víno. Ne, podnětem mi nebyla problematika nefungujícího blog.cz. Podnětem mi byla celkově celá naše společnost od školství, přes práci a rodinu. Stěžujeme si na to či ono, ovšem zamyslel se někdo někdy nad tím, zda sám není vinen? Odvádíme my sami kvalitní a 100% práci, nebo se po vzoru ostatních snažíme vše „ošulit“. Ano, lidé si vždy snaží usnadnit práci, já to chápu a beru to jako skvělý podnět ke tvrůčí činnosti, ovšem některé věci by se vskutku neměly „odrbávat“. Otázkou je, co by bylo efektivnější. Rozlišit činnosti na možné „ošulit“ a na ty, které nelze? Nebo jít ad absurdum? A šlo by to v naší společnosti? Není už pozdě na jakousi převýchovu? Slované od pradávna fungovali víc než jiné národy na principu: činím to, z čeho mám největší užitek. A jen se k tomu ve 20. století nabalily další věci jako heslo za válek PP = pracuj pomalu a na toto navázal komunistický plán. Zajisté. K čemu pracovat víc, když stačí udělat tohle. Nač si přidávat práce, že?

Nejvíc mne dopaluje, že se k tomuto systému také občas uchyluji. Říkávám tomu úlitby času.

Nu, nyní by mohly přijít věci, které mne naprosto fascinují, že? Tady je problém, protože mám údobí, v němž mne nechává v údivu a šoku snad téměř všechno, i to negativní. Protože i ty negativní jsou zajímavé tím, jak se udály, co je způsobilo a co ovlivnily. Nepřestane mne udivovat kauzalita a možnost toho, že se může stát cokoliv a kdykoliv. Ne jednu stanu je to děsivé a na druhou stranu to dává šanci jakkoliv situaci ovlivnit i námi samými. V jedné poněkud nevydařené pohádce zazněl skvělý výrok: „My sami můžeme být strůjci osudů jiných.“ Geniální věta vyřčena pro děti v tak podprůměrné pohádce! To mne přivádí k myšlence, co vlastně ta pohádka děti naučila, když takováto věc byla řečena jako rada velkému zlosynovi. Co myslíte? Odnesli jste si vůbec něco z pohádkových příběhů a dodržujete to?

O další údiv se mi postarali spolužáci. Na jedné hospitaci (náslechu) v základní škole v Ostravě, nás požádala vyučující těch prťat, abychom se představili, řekli, co studujeme a proč jsme se dali na učitelství. Jednomyslně jsem byla naší skupinou zvolena za mluvčího a naše didaktička to podpořila větou, která celý problém uzavřela a mi došly argumenty. „Kdo jiný by to měl udělat než vy?“

S pocitem nechutného chlubitelství se s Vámi loučí

Vaše Maglaiz 😉

P.S.: Ouha! Málem bych zapomněla na to dosti podstatné. Maglaiz se stala Whovianem!