Paprsky slunce se odrážely od pohupujícího se korálkového závěsu na okně a bílá stěna se proměnila v rej duhových teček. U čerstvě rozkvetlých muškátů na balkónu usedl budníček větší ve svém olivově zeleném kabátku, žluté náprsence a vázance a na bříšku trochu špinavě bílý a spustil trylek. Vítal nový den. Člověku se pojednou zachce zpívat s ním, i když nezná nápěv.
O pár metrů dál však s malým pěvcem jeho radost nad životem a svítáním zarostlý muž nesdílel. První věc, kterou po ránu udělal, bylo, že se zakabonil a to, prosím pěkně, ještě ani neotevřel oči. Se staženými obličejovými svaly zůstal nehnutě ležet ještě pár minut, pak se pokusil odlepit víčka pravého oka. Šlo to ztuha, asi i proto, že nechtěl. Trvala mu nejméně ještě půlhodina, než otevřel druhé oko, a dalších třicet minut trávil rozjímáním nad tím, co ho vlastně nutí vstát. Během kladení si argumentů pro a proti se stále jeho myslí proplétala myšlenka „Nenávidím toho skřehotala.“ Ptačí zpěv venku neustával a snad i nabíral na intenzitě se stále se více vynořujícím zlatavým kotoučem nad horizontem.Nakonec se jeho nohy přece jen ocitly na podlaze. Dobře, dobře. Už jdu, ale bez tradičního hrnku čaje to nebude. Konvička i kalíšek stály již na svém místě na kuchyňské lince. Máta peprná. Neměla by se konzumovat takhle po ránu a už vůbec by se neměl nápoj z ní připravený pít každý den. Bylo mu to jedno. Rychtoval své tělo schválně. Ani neměl zájem být na téhle planetě tolik let, kolik je. Dvaadvacet.
S kalíškem v ruce a županem na sobě se vybelhal na balkón, aby zpěváčka zpražil pohledem. Mával volnou rukou, aby budníčka odehnal, avšak ten si namísto toho udělal z paže bidýlko. Potom vzlétl a muži na dlaň přistálo zelené peříčko. V té chvíli pochopil budníčkovu radost.
„Ne z velkých věcí, ale z maličkých, tuze maličkých, těch nejobyčejnějších věcí jest ta pravá radost.“
Věci maličké. Jako zrnko kávy.
Z kvalitního zrnka kávy bývá vždy po ránu velká radost.
I maličké věcičky musí na schválení čekati?
Pardon, má chyba. Aktivovala jsem antispam a nějak přenastavil nastavení komentářů. Vše již opraveno.
Někteří lidé se kaboní ještě ve spánku. Ale ve dvaadvaceti to lze pochopit :-).
Mně osobně je onen mladík nesympatický. Prostě ve 22 být znuděn životem je trestuhodné. Vždyť životem není znuděná ani 108letá babča a to už by na to měla sakra právo.
Skvostný textík, barvitý. Pobavilo mě těch tragických dvaadvacet let :D, ale člověk s tím stárnutím musí někdy začít, žejo… 😀
Jsem ráda, že se text líbil. Tragických 22. Ono celý text dosti postihoval mou generaci v jeho věku. Znuděnost světem, byť ani jeden z mých blízkých nenáleží ke zlaté mládeži.