Myslím si, že takovou otázku si pokládá snad každý bloger. Co napsat, aby to bylo pro čtenáře zajímavé a donutilo je to vyjádřit se i jinak, než jako ovce kliknout na příslušný počet hvězdiček pod článkem? Touhle otázkou se zabývám již poněkud delší dobu a podrobila jsem průzkumu nejen svůj blog, ale i další různé blogy (hovoříme nyní o blozích s autorskou tvorbou).
Před uveřejněním pár mých teorií, vás nechám podrobit sami sebe menšímu výzkumu. Pokládali jste si někdy stejnou otázku? Přemýšleli jste někdy nad tím, jaký typ článků vás donutí je slovně okomentovat a proč tomu tak je? Nuže račte si odpovědět sami a dát mi vědět. Já vám zatím ukáži svůj přístup k tomuto „problému“ a to, co jsem vyzkoumala.Chtěla bych ještě podotknout, že hovoříme o smysluplných komentářích, které se vyjadřují k danému článku, nikoliv reklamy, pozvánky a „hezu blog“-zrůdnosti.
Mé pátrání ukázalo velice pozoruhodné věci. Nejčastěji bývají komentovány úvahové články s kontroverzním názorem. A je to více než pochopitelné, protože mnohé čtenáře téma článku a autorův názor nadchne tak, že mu v komentářích přitakávají a přilévají benzínu do ohně, a druhé pak vytočí tak, že se neudrží a musí slovně na autora zaútočit, že je necita, hlupák, nekosmopolitní, nehumánní, tupý a další ekvivalenty převážně vulgárního charakteru. Také mám ráda takovéto články, ale málokdy se zapojuji do diskuze a to kvůli tomu, že nehodlám být jaksi zaujatá k problému dokud, nebudu mít více informací. Proto také většinou projíždím celou diskuzi, čtu si argumenty pro i proti, zasměji se u toho, jak někteří lidé stále touží ostatní přesvědčovat o tom, že jejich názor je špatný a že by ho neměli veřejně prezentovat. Vždycky mě pobaví ty žabomyší války, kdy stejně nemůže nikdo pořádně vyhrát. Někdy je to k smíchu, když jeden druhému říká, že ten jeho názor je správný a že on prezentuje hloupé argumenty. Chápu, že se Aluška nechtěla vyjadřovat k diskuzi, která se strhla u článku s jejím přijetím do AK. Myslím si, že se zachovala dobře. Já osobně takovéto články komentuji, až když je co říci. Buď mne óbsah článku a komentářů natolik vytočí, že prostě musím zareagovat, ovšem nevulgárně, a nebo mi natolik začne mluvit z duše.
Další, co je často komentované jsou různé návody, nejčastěji návody na to, jak psát či nepsát. Tento typ článků mám velice ráda, zvláště ty o psaní. Poučím se z nich, zjistím, že třeba ne všichni nadšenci sdílejí se mnou stejný názor na techniku psaní. Dozvím se vždy něco nového, co mne může posunout vpřed. Dle mého jsou takovéto články více než užitečné. Také z nich můžete poznat, zda je autor skutečně zkušený pisálek nebo jen naprázdno mlátí do klávesnice, aby blog nestál a on přilákal další čtenáře v domnění, že mu všechno zblajznou, když jim to naservíruje na zlatém podnose. Avšak musím přiznat, že jen málokdy se k takovýmto článkům vyjádřím, většinou proto, že se chci na něco zeptat, co mi bylo nejasné a ostatní se na to ještě nezeptali.
Dosti mne zklamalo, že nejsou více komentovány články obsahující blogerovu literární tvrobu. Mrzí mne to, protože většina blogerů dává na blog svou tvorbu proto, aby se mu dostalo konstruktivní kritiky, tedy tak je to aspoň u mé osoby. Což o to u prózy je to půl bídy, ale u poezie to je ještě horší! Jako by tady v Česku nikdo nestál o básníky. Když jsem se o tom zmiňovala otci (typickému Čechovi), dostala jsem odpověď, že napsat „Šla Nanynka do zelí, natrhala tam lupení“ umí každý blb. (Vím, že jsem se neměla pak otce ptát, proč teda nepíše poezii, ale to mi prostě uklouzlo.) Skutečně si všichni myslí, že poezie není dřina? To všichni zapomněli na střední, kde jsme se učili o Erbenově Kytici, Poeovu Havranu, Máchovu Máji? Jsem asi hloupá, když nejčastěji kometuji právě tyto články. Ale mám k tomu dosti dobrý důvod – řídím se totiž heslem: Čiň ostatním to, co chceš, aby oni činili tobě. Proto komentuji literární tvorbu jiných. Abych je posunula dál a sebe také. Tím že čtu tvorbu jiných, přicházím na další a další způsoby psaní, na další a další témata vhodná ke zpracování. Při čtení cizí poezie a prózy mne začíná obklopovat inspirace a múza našeptává svým sladkým hlasem různé myšlenky, výjevy a obrazy, které prostě člověka vybídnou k zasednutí k počítači a datlování.
Když jsem se dívala na ostatní blogy, tak většinou převládají komentáře u těch článků, které se týkají centrálního tématu celého blogu. Deníčkové výkecy zrovna moc nefrčí v hitparádě nejkomentovanějších, ovšem pokud máte v daném článku třeba informaci o tom, že jste ubodali svoji babičku a před chvíli jste zlomili lopatu při kopání jámy ve sklepě, kde ji chcete pohřbít a dodáte, že se to hlavně nesmí domáknout VB, tak si pište, že vám naskáčou komentáře geometrickou řadou, ovšem o jejich obsahu bych raději pomlčela.
To se týkalo blogů s autorským obsahem a jak jsou na tom početnější neautorské blogy? Nejoblíbenější jsou články s nápisem REKLAMY SEM, pak „drbárny“, kde se řeší, že Justinián Bobr má novou přítelkyni a Pinky Pie to není. A následují články spojené s módou, čili jak si napatlat xicht, že půjde tři metry před vámi, jak vybrat ten správný výstřih až k pupku, jak udělat z minisukně mikrosukni atd. A samozřejmě jako poslední jsou deníčkové záznamy. U této kategorie už v životě nechci dělat průzkum! Nechci pomlouvat, ale přezdívky, názvy blogů, layouty a obsah jsou všechny na stejné brdo, takže pak jste zmatení a vůbec si nejste jistí, jestli náhodou neklikáte pořád na ten samý blog. Možná se mýlím a asi jsem zrovna natrefila na špatnou hodinu, kdy se vyskytoval na blogu pouze a jen tento archetyp. Who knows?
Shrneme to: Pokud vám nezáleží na kvalitě ale kvantitě komentářů, pak pište o módě a dalších monstróznostech. Pokud vám záleží na kvantitě i kvalitě komnetářů, pak provokujte a pište na nejožehavější témata, která jen lze vymyslet. A pokud nechcete ani jedno, jen chcete, aby někdo vaši snahu o autorskou tvorbu, zvláště literární, ocenil a poskytl konstruktivní kritiku, dejte vědět a já přichvátám 😉
Obecně – nejkomentovanější jsou vždycky ty nejkratší a nejjednodušší věci, u kterých (pod)průměrný (záleží na tom, co bereme jako blogový průměr) čtenář nemusí přemýšlet. Zdá se mi, že mezi takovéto články patří třeba fotky, grafické výtvory a nebo ty hloupé "kusovky".
Jistotu, že pod článkem budeš mít převážně konstruktivní komentáře, máš jen tehdy, když napíšeš něco opravdu dlouhého, protože jen náročný čtenář se špetkou schopnosti porozumět si článek přečte až do konce a zapamatuje si, o čem byl.
Důvodem, proč literární díla nejsou moc komentovaná, je většinou právě jejich délka. Přiznávám, že pokud se do nějaké povídky také výslovně nezažeru, nemám chuť dočítat ji, byť má úroveň a psaná je kvalitně.
Vím, že nejsem jediný, kdo takto smýšlí. Povídky bývají většinou na lidi moc dlouhé a básně moc složité.
[1]: To já vím a také je to problém celé společnosti. Prostě čtenáři přestávají být nároční. A to je to nejhorší, co může potkat autora a literární tvorbu vůbec. Bez kvalitní tvorby z nás nakonec skutečně bude Absurdistán.
Jejdanenky na obecný pohled jsem zapomněla!
Díky, Fendere, žes to shrnul co nejobecněji. Já jsem rýpal, takže se držím detailnějších věcí.
Existuje několik blogových duší, které mé články čtou a za to jsem ráda, ovšemže bych chtěla mnohem více čtenářů, ale zase, něco je potřeba, aby zůstalo skryto v autorově mysli 🙂
To malé a široké Kladivo na čarodějnice mám z Levných knih (je český překlad té knihy ze středověku), ale pak ten román Kladivo na čarodějnice je normálně z knihkupectví a autorem je Václav Kaplický.
Děkuji moc za pochvalu.
U nás ve třídě ho všichni používají ve významu "hustý" … tak si říkám, že "hustý" také kdysi mělo naprosto jiný význam … tak třeba "krutý", ovšem i to má svůj původní a daleko smysluplnější význam. 
Copak nemůžeme říct, že něco má šmrnc, aniž bychom nekradli slovům jejich původní významy? 
Luxus …? To je taky takové zajímavé slovíčko.
Omlouvám se, to jen taková má malá úvaha …
[2]: Nejspíš je něco pravdy na tom, že společnost omezuje a od čtení odhání internet spolu se zákeřnou televizí … ale popravdě, nenechal bych si zrušit ani jedno. Tohle je zkrátka jiná doba. Někteří se jí přizpůsobili tím, že zlenivěli a přestali být náročnými. A ostatně proč ne, když dnes existují všelijaké zlepšováky a vymoženosti, které za nás jednou budou i dýchat, abychom si nedej bože nestrhali plíce?!
Zapomněla jsi na jeden důvod, proč někdo nepíše komentáře: pokud někdo jiný před ním už vyslovil to, co si myslí i dotyčný. Mně se to třeba pravidelně stává, pokud narazím na zajímavý článek později než Sikar. Ne, že bych neuměla myslet sama, ale zkrátka nerada plýtvám slovy, pokud se už v komentářích vyslovilo to, co si myslím i já.
Sem se však ještě Velký Šiška nedostal, takže se trochu rozepíšu:
– málokdo je trénovaný číst dlouhé texty z monitoru. Já třeba ano, ovšem málokdy narazím na natolik zajímavý text, abych ho dočetla a opatřila komentářem. A když už se té vesměs fatální chyby dopustím a dočtu i nekvalitní text (bavíme se o povídkách), abych napsala komentář přesně ve svém stylu – tedy co si myslím o textu – dostanu držkovou. A ne polívku, i když tu taky nemám ráda. Stalo se mi to nejednou a dokonce i poté, co mne předtím autoři daných textů sami nakontaktovali, abych jim něco okomentovala. Proto se třeba už nevyjadřuji.
– poezie je dvou kategorií. Líbivá "hezů-věc", která sice má občas i svou formu a funkční verše, ale básně jednoho autora jsou stále o tomtéž, plné cukrkandlu, lásky, míru a bléééé dalších hovadin. Děkuji pěkně, toho si užívám dost v redakci (kde to navíc nemohu napsat naplno, ale musím použít diplomatičtější výrazy). Druhá kategorie je podle mého gusta, jinotajná, divná, osobitá, cizorodá (najdu ji tady?) – ale kolik takových básníků je? Pár jich znám, jejich práce čtu, ovšem vyjadřuji se jen v případě, když se mi něco nelíbí.
– články na téma týdne, občasné až každodenní zprávy atd. – záleží na povaze textů, tónu, náplni. Také na tom, jak jsou napsané. Mám kamaráda, jehož blogové zápisky jsou poezií v próze a číst je, to je koncentrovaný jarní deštík s vůní šeříků ve vzduchu. Přesto u něj málokdy zanechám komentář. Proč? Protože opět by to bylo plýtvání slovy a dětinským žvatláním, jak je to krááásnéé…
Lidé jsou různí. Mají různé důvody od lenosti až k prostému fungování typu "mluv, pokud máš co říct". A vůbec nezáleží, jak ukecaní jsou v reálném světě.
S tou konstruktivní kritikou… po době, kdy člověk zjistí, že se takového komentáře nedočká si cení i těch obyčejných, jen jako důkazu, že člověku stálo za to si to přečíst a vyjádřit se… halvně, když díky statistice blogu ví, že denně noví článek otevře takřka sto lidí a na blog jich přijde dvě stě…
já vždy zastávala názor, že když už mi to dá to úsilí něco doopravdy dočíst, tak pár slov nebo vět, už mě práci stát nebude
co se týče dalších témat – tak kontroverzní názory a návody, to je nesmrtelné téma 🙂
A když jde jen o ty "obyčejné" komentáře, aby prostě byli… začněte se fotit, nejlépe polonahé naše drahá náctileté slečny, to vždycky zafunguje
[7]: Tak na tenhle tip jsem zapomněla
já většinou komentuju, jen když mi někdo pošle link a "vyjádři se", jinak by mi asi upadly prsty, nevím, raději nepokouším štěstí… jistě, sem tam někde stopu zanechám, ale zřídkavě… občas okomentuju články, co mě opravdu zaujmou, ale moc toho není. (možná to bude i tím, že po blozích moc nechodím, nemám náladu se proklikávat a pročítat vším možným, abych možná našla něco, co mě zaujme…)