Jisté okolnosti, mé přesvědčení, že inspirace je všude kolem nás, a fakt, že se mi nahromadilo pár veršů, které si žádají dopsat, mne donutily k vytvoření nové sbírky básní. Vítám vás tedy k nové éře maglaizovské dekandence.

Sklenice z broušeného skla nesla na sobě stopy čerstvě vypitého červeného vína. Okolo jejího okraje se svíjí vyryté snítky kroucené vrby. Vedle ní se na ebenovém stolku vyjímala láhev. Cabernet Sauvignon, nápis na vinětě, který hovoří jednoznačně o obsahu. Náhle lidská ruka vyrušila láhev ze svého statického snění a naplnila číši téměř po okraj rudou tekutinou. Pomněnkové oči upřely svůj zrak na pohár, jejíž stopku objímaly prsty. Je to skutečně víno? Tázavě si oči prohlíží obsah kalichu. Prsty přitahují sklenici blíže ke tváři, až se okraj téměř dotýká horního rtu. Nos pomalu vstřebává vůni, pak ruka opět pohár oddálí, aby oči znova pohlédly na rudou tekutinu. Voní jako víno. Chutná i tak? Oči se mění ve dvě malé štěrbiny a na čele se objevuje svislá vráska, která se vyskytne pouze při soustředěném uvažování. Pak se ústa odhodlají a přihnou si. Je to víno. S úlevou si plíce oddechnou. Prsty odloží číši na stolek a ruce se začnou zajímat o zaprášenou truhlici.

Rty jemně sfoukly vrstvu prachu a dlaně jen dokonaly jejich práci. Pak se prsty dotkly řetízku na krku. Něžně řetízek sevřely a povytáhly. Na hrudi se objevil konec řetízku i s pokladem, který strážil. Byl jím stříbrný klíček. Když se dlaně rozloučily a pustily klíček ze svého objetí, prsty konečně mohly rozepnout řetízek a klíček lehce sklouzl na dívčí klín. Chvíli se tělo zdráhalo vykonat další nezbytné pohyby. Ještě je čas vše zastavit. Mohu klíč opět navléknout na řetízek, zvednout se a odejít z půdy. Ještě stále mohu vše odpískat. Ale babička by mi dala. Řekla by, že jsem zbabělec. Ne, musím to udělat. Musím se tam podívat. Vnitřní hlas, který slyšela jen hlava, umlkl a ruce zvedly klíček z klína. Dlaně si jej přehazovaly jako horký brambor. Z pravé do levé, z levé do pravé, tam a zase zpátky. Nakonec se klíč zastavil na levé dlani. Vypadal jako ostrůvek tvořený vysokou horou v moři růžova. Najednou se však moře rozbouřilo a pohltilo ostrůvek. Ze zajetí jej voda propustila jen, aby se opět ocitl v moři, ale již ne v levém. Z poklidné plavby klíček vyrušily bříška prstů levé ruky. Rozhodly se, že je konec hrám a nastala chvíle využít klíček k tomu, k čemu byl předurčen, aby odemkl to, co bylo zamčeno. Zámek cvakl, překvapivě nekladl odpor, i když byl již velmi starý a měl být zrezivělý. Podivné. Mihlo se na čele těch pár písmen vetkaných do malých vrásek. Víko se s vrznutím otevřelo. Uvnitř na něčí ruce, oči a mysl čekalo několik zašlých notesů. Neviditelný kouzelník vyčaroval ze rtů šňůru bílých perel, která se nápadně podobala měsíci toužebně hledícího na oblohu, protože spadl na zem, když couval. Prsty levé ruky lehce přejely přes hřbety notesů, a pak se zastavily na hřbetě, který nesl jako kříž tyto písmena: KVĚTY MOČÁLU. Prsty, dlaň, ruka si vybraly svou první oběť, kterou předhodí lačnícím očím a hladovící mysli. Bříška prstů vytrhla notes ze spánku a toužící po odpovědích na nevyřčené otázky otevřela jej na první straně.

Dívka netušila, že otevřením notesu otevřela i bránu do jiného světa. Chtěla odhalit tajemství, které skrývaly desky notesu. Vydáte se stejnou cestou jako dívka? Nebo vrátíte stříbrný klíček na řetízek a opět jej schováte před zrakem světa?