Spousta knihomolů a čtenářů se do knih zamilovalo proto, že je uhranuly lidské či jiné osudy a zajímavá místa, možná i nějaké to poselství, které se jim podařilo rozluštit z děje či promluv postav. Myslím si, že daleko větším dobrodružstvím je nalézat poselství ještě skrytější. Hledat je ve výstavbě románu, v jeho kostře, orgánech. Rozložit onen organismus a najít sladká tajemství.
Takovéto pitvě se povětšinou říká interpretace, občas rozbor, ale to páni a dámy z akademie věd a vysokých škol neradi slyší. Bude to znít snobsky, ale já s nimi souhlasím. Rozbor je dle mého mínění to, co objeví po přečtení knihy téměř každý vnímavý čtenář. Interpretace jde hlouběji do celého předmětu. Důležitou součástí interpretace je otázka „Proč?“. Proč zrovna takovéto postavy? Proč se příběh odehrává tam a tam? Proč to vypráví takovým či makovým způsobem? Když se pak, milý čtenáři, člověk pídí po odpovědích, objeví většinou dosti nečekaný rozměr. Loni jsem tak zjistila, že román Zastřený obraz Jiřího Karáska ze Lvovic (zapůjčím) funguje více méně ne jako pouze vyprávěný příběh, ale jako detektivní román, v němž není detektiva uvnitř příběhu, ale vně. Detektivem je sám čtenář. Znáš snad detektivku, která by se takto chovala? A to, prosím, napsal Čech a ještě k tomu někdy okolo roku 1923. Člověk si říká, že až nynější svět je interaktivní a vše podléhá principu škola hrou, a v tu chvíli se před jeho zraky vyskytne něco takového.
Puf! Z ničeho nic si člověk něco uvědomí a začne mu to dávat smysl. Jsem tím fascinována a nestydím se za to. Ten proces jakéhokoliv hledání a nalézání je neuvěřitelný. Ani si to neuvědomujeme, ale pro hledajícího se v tu chvíli udá velký zázrak. Vzpomeň si, jakou máš radost, když nalezneš ztracené klíče, vzpomeneš si na dávno zapomenutou milou událost, objevíš nový krásný kout v blízkosti tvého bydliště. Není to úžasný pocit? Vše se rozjasní, vše je barevnější a milejší.
Chápu ten psychologický jev. Na potřebě zažít úspěch v čemkoliv stojí celá pedagogika, didaktika a samozřejmě i pedagogická psychologie. Přesto mne to neustále udivuje. Kde se to v nás lidech bere? Přemýšlel jsi o tom někdy, drahý čtenáři? Co myslíš? Odkud máme ctižádost? Proč ji máme, je jasné. Bez chtění dosáhnout cíle bychom vymřeli už v prvním pokolení. Že by snad Richard Dawkins opravdu přišel na celou záhadu lidství? Co když vážně jsme jen ony stroje, které řídí sobecké geny? Ale odkud pak máme cíle, které přece není třeba plnit pro splnění základních potřeb sobeckých genů? K čemu je sobeckým genům touha zanalyzovat konkrétní text?
Ovšem to jsme poněkud zabrambořili. Zabloudili. Ztratili se na cestě životem.
Bakalářská práce a s ní Zastřený obraz jsou minulostí. Nyní se opět toulám atraktivními místy aristokratických sídel, exotickými středomořskými starými městy, ale i starými čtvrtěmi evropských měst. Nevím, čím to je. Loni nebyl problém vdechnout atmosféru doby vzniku daného díla, ale dnes se zdá výlet do počátků minulého a konce předminulého století čím dál těžší. Co se před rokem zdálo hmatatelným, téměř součástí mé reality, je dnes za sklem jako exponát v muzeu. Nějak to nejde. Tápu. Myslím si, že už to držím za cíp, stačí jen sevřít dlaň a táhnout, ale hedvábná látka najednou změní podobu. Před očima zůstane jen našedlý oblak, přízračná mlhavá silueta doby dávno zmizelé, z níž je akorát slyšet krutý výsměšný smích. Dekadentní, mysticismem nasáklý, děsuplný Jiří Karásek ze Lvovic působí i dnes a uniká realitě ještě úspěšněji než za jeho života.
Možná je bláznivé lovit něco, co už není, co snad ani nikoho nezajímá. Ale kdo říkal, že nejsem blázen? Každá žena je tak trochu případ pro psychiatra.
Tvá Maglaiz
Zdá se, že i my jsme plankton. Čili bloudící.
A potrava velryb.
[1]: Být sežrán. Děsivý a nevyhnutelný osud.
A já myslela, že mne TlusŤjoch povzbudí.
[2]:
Může snad bloudící povzbudit bloudícího?
[3]: Může. Stačí říct: "Koukni já právě šlápl do hov… produktu trávícího traktu."
Tou poslední větou máš svatou pravdu.
Něco od Karáska mám doma, ale ještě jsem se k němu nedokopal.
[5]: Jenomže to jsem nebyla já, kdo prohlásil, že každá žena je svým způsobem blázen. To tvrdil můj dědeček v (pro něj) posledních letech babiččiny nemoci.
Co od něj máš?
[6]:
Náš trenér to tvrdíval o levých křídlech.
[7]: Že by byl TlusŤjoch čutálistou?
"Co se před rokem zdálo hmatatelným, téměř součástí mé reality, je dnes za sklem jako exponát v muzeu"
No, jasně, vše je v pohybu. Aby ses mohla vrátil do minulosti, nezbude než postavit kulisy podle archivních dokumentů. Ty jsou však jen selektivní a kulisy jsou tak jen dnešní interpretací tehdejší doby.
Jiřího Karáska neznám, ale jako středověké detektivky (ale vnitřní, ne vnější) mně připadají romány Umberta Eca, tedy ty dva, které jsem od něj četl – Jméno růže a Foucaultovo kyvadlo.
[9]: Problém je v tom, že loni ty kulisy šlo postavit velice lehce, ale nyní naopak. Jakmile postavím jeden papírový strom a jdu stavět další, tak se mi ten první zhroutí. Nějak cítím, že jdu proti proudu až moc na sílu. Nechám to chvíli odležet a pak se k tomu vrátím.
Žiju už nějaký ten pátek a nikdy jsem necítil potřebu mít úspěch. 🙂 Řídí mě snad zdegenerované sobecké geny? 🙂
Interpretace je báječná věc. Někdy sám autor jen překvapeně kouká – je-li náležitě interpretován – co vlastně zamýšlel
.
Maglaizko chybělas!
Kde jsi se toulalo, děvče?
[11]: Sobecké geny spíše řídí jedináčky vynikat, být nejlepší, nejkrásnější a nejpyšnější…, nemyslíš?
Znám takovou pyšnou princeznu,neúspěch nezná. Takže vidíš, co jedinec, to rozdílnost!
[11]: Měl jsi někdy zácpu?
[12]: A proto si vážím těch autorů, kteří nechají, ať si čtenář rozklíčovává jak chce. Tedy pokud to není přímo opak toho, co to mělo být (ad absurdum: poučení má být nezabíjej, nekraď a čtenář si to vzal jako zabíjej a kraď, stejně unikneš trestu).
[13]: Ztratila jsem se na cestě životem.
[14]: Sobecké geny řídí každého. Jak bys jinak vysvětlila reprodukční systém u jakéhokoliv živočicha?
" My bloudili se starým Karáskem…
mé kalhoty sepnuté opaskem,
mi spadly !( neboť jsme opasek snědli )
… co bychom jiného proboha jedli ?
nuže ? řekněte cosi ?"
Jann Beyčekk jdou s Karáskem bosí !
… proč bosí ?? ( se naskýtá otázka )
I boty starého Karáska
snědli !… vždyť byly kožené !!
" Ta holínka… chlapče, tě prožene !"
( mu hovoří Karásek, … domlouvá… )
" Již vím strýčku ! však byla gumová !
jdemť k jídlu sehnati… cosi !"
… dál bloudějí muži dva … bosí …
[16]: S gumáky bývají trampoty.
Děkuji za všimnutí.