Občas se to každému stane, že se zastaví na místě a přemýšlí. Přemýšlí o tom, jestli náhodou na posledním rozcestí špatně nezahnul, jestli by se třeba neměl vrátit a jít přímo, nebo namísto vpravo nezamířit vlevo. Při tom se mu do mysli vkrádá ještě jedna nepěkná myšlenka. Co když tam na té cestě je tráva zelenější, planá jablka sladší a dojde se k zamýšlenému cíli dříve? Co když to byla zkratka?
Jak sám dobře víš, milený čtenáři, nakonec stejně dojdeš k názoru, že už jsi došel daleko, ztratil bys příliš mnoho času návratem a přišel o zkušenosti, které ti nabízí tato cesta. Přesto mi nejde na rozum, proč i přes toto známé poznání se v mysli stejně rojí ony neodbytné představy o životním omylu? Máme snad přímo v krvi nespokojenost se současností? Na druhou stranu ona nespokojenost vede i k tvůrčím věcem a přináší mnohé báječné vynálezy. I tak se stále ptám, zda by nebylo možné tuto pochybovačnou fázi přeskočit.
Jednou takovou fází jsem si nedávno prošla a nebylo to nic příjemného, málem jsem si tím přešlapováním na místě odřízla cestu úplně a nejen cestu zpět, ale hlavně cestu dopředu, která je už nyní pro mne důležitější. Jestli jsem udělala chybu nebo ne, ještě stále nevím, každopádně vím, že chci jít dál po cestě, jež jsem započala, a neohlížet se na to, zda ostatní stezky jsou pohodlnější. Nevracím se, počkám si, co mi tenhle chodník přinese, třeba se protne s ostatními nebo mi nabídne ještě něco lepšího. Třeba tady bude tráva červená, listy stříbrné, obloha oranžová a na ní se budou skvět hned dvě slunce. Kdo ví?
P.S. Žiji.
Nakonec se stejně jenom přesvědčíš o pravdivosti tvrzení, že všechny cesty vedou do Říma a že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly…
Tak tak. Akorát ten Řím mám tedy ještě pěkně daleko před sebou, ale o cestě do pekel bych už mohla povídat. 😀
Myslím, že rozumná malá dávka pochybností je zdravá, protože nás nutí přemýšlet, proč děláme právě to, co děláme, a hledat na tom i to, co je dobré. Ale určitě souhlasím ,že člověk by zase neměl celé dny propochybovat, to pak není čas na mnohem užitečnější věci.
Nejvíc chodím po různých cestách v okolí Dobřichovic, ale do Říma jsem ještě nedošel. Jasně, zatím jsem nešel dost dlouho, ale jednou se to podaří! :-).
Problém je v tom, že jsem potom až moc velký hnidopich, takže se zaseknu ihned a na dlouho.
Chybovat je lidské,
ale věřím, že jsi zvolila správnou cestu,
moc ti to přeji, přeji ti to i proto, protože já si o své správné cestě už mohu nechat jen zdát, propásla jsem ji…
Jedním z mých cílů je nikdy nelitovat. Občas na mne přijdou takové nálady, ale v tomhle nám strašně pomohl psycholog doktor Svoboda (můžeš ho znát z ostravského Dobrého rána na ČT2) na Ostravské univerzitě. Je nemožné být na několika místech najednou, takže není třeba litovat toho, že jsi nebyla zrovna u konkrétní věci, byla jsi zase u něčeho jiného, co tě obohatilo jinak a u čeho jiní nebyli.
Kromě toho nejsi žena nad hrobem, abys vedla takové řeči (vzpomeň si na tu stoletou blogerku ze Švédska, Dagny Carlsson).
čo bolo s tou blogerkou, nepoznám?
Viz zde: https://www.irozhlas.cz/kultura_film/-zbyva-mi-par-let-je-cas-si-je-uzit-104leta-blogerka-ze-svedska-dobyva-svet_201703140700_krohackova
nebo zde: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10659215431-online/317281381880318/obsah/531274-klik-tydne-stoleta-blogerka-dagny-carlsson
čo je s tou švédskou dámou, nepoznám…