Dilema přítelovo

Obláček páry se zvolna vznášel k mokrému stropu vězení. Vlhko a pach plísně mísený s krví kontaminoval vzduch. Kašel z vedlejší kobky vytrhl mladého muže ze zamyšlení. Byl neobvyklým jevem. Bolestné sténání a řev muž už ani nevnímal, ale ten kašel ho znepokojil. Zařinčely řetězy a mladík se železnou koulí v ruce přitiskl špinavou tvář ke zdi. Zatajil dech a naslouchal. Kuckání nabralo intenzity a rychle se měnilo v dávivý kašel.

Je mu zle. Nemělo to až tak daleko dojít. Měl ho zastavit. Ten blázen věděl, že to nemá cenu, že to nemůže vyjít, přesto se o to pokusil. Pošetilec! Je starší, měl být ten, který má rozum.

Mladý muž se odtrhl od stěny. Nemohl už dál poslouchat, jak se jeho přítel trápí. Obrátil zrak k zamřížovanému oknu. Tma již byla na ústupu a šero přinášelo příslib úsvitu. Příslib nového dne. Kolikátého už? Sám neví. Dny míjejí. Tady se den stává nocí a noc dnem tak pomalu, že přestal mít pojem o čase. Čas? Kolik ještě zbývá do vypršení lhůty? Strachoval se chvíle, kdy přijde a on MU bude muset říct svůj verdikt. Mráz mu proběhl po zádech, když jen na to pomyslel.

 

Mříží se ladně protáhla černá kočka, jemně se otřela o kov a oklepala se. Zřejmě nečekala, že bude kus železa až tak moc studit. Zamňoukla. Mladík se ohlédl po návštěvníkovi, krátký pohled do zákeřných žlutých očí a hnedle zase svůj zájem věnoval rannímu šeru měnícímu se v rozbřesk.

„Co chceš? Jdi pryč,“ zašeptal. Slova vázla. S každým kočičím krokem se zvětšoval knedlík v krku a oči se topily ve slaném moři.

„Mňaú,“ pronesl tmavý kožich. Přední tlapky se opřely o mladíkovu nohu. Byly jasným signálem „zvedni mě“.

Mladý muž uposlechl. Po svém. Sedl si do tureckého sedu, položil železnou kouli spojenou řetězem k poutům na rukou vedle sebe (Blázni! Mysleli si, že bude pro ně těžké nosit tyto řetězy, ale oni nebyli lidmi.) Počkal, až se kočka uvelebí ve vzniklém hnízdě. Nehodlal plnit jakýkoliv rozkaz, i nevyřčený, od kohokoliv, kdo byl součástí tohoto odporného místa, kdo sloužil JEMU. Chvíli drbal černou srst. Nemohl si pomoci, vždy když viděl kočku nebo psa, měl tendenci jej automaticky škrábat a hladit. Rád se dotýkal zvířecí srsti.

„Na něco jsem se ptal.“ Nepříjemný šepot zježil zvířeti chlupy.

Kočka se líně protáhla. „Mňaú. Pán se ptá, mňaú, jak ses rozhodl, mňaú.“

Ta slova bodla přímo do srdce. Mladík zrudl, popadl kočičí kůži za krkem a vztekle mrštil zvířetem nazdařbůh. Kobkou zaznělo vyděšené zamňoukání.

„Vypadni! Táhni, nebo, přísahám bohu, tě těmahle rukama uškrtím!“

Zlostné prskání a slova pomsty jen byly dalším olejem do ohně jeho vzteku. Popadl železnou kouli a řítil se s ní na kočku. Byl nepříčetný. Jakmile zvíře pochopilo, co se děje, pár skoky bylo za mříží a už za ní běželi dva strážní s halapartnami, jimiž odehnali útočníka.

Opět se ozval dávivý kašel a sípání. Mladík se rázem uklidnil.

Šeptal. „Ne, ještě je čas. Přišel by sám. Neposílal by sluhu.“ Díval se na kočku a strážníky, jako by byli daleko a v mlze. Nevnímal jejich výsměch. Obrátil se a jako ve snách se posadil do rohu svého vězení.

V uších mu zněl jen kočičí protivný hlásek: „Pamatuj, ON přijde a bude chtít odpověď. Řekni nám, kde se schovávají povstalci, a tvůj přítel bude svobodný.“

* * *

Kapky mlaskaly o kamenný parapet okna jeho vězení. Když byl malý, vypravoval mu přítel, že déšť smývá jeho viny, že ho očisťuje a pláče za něj. Správný chlap nepláče, a tak za něj pláče obloha.Smývá viny? Neměl ten pocit. S každou další roztříštěnou kapkou se stával zoufalejším. A kašel neustával. Rval jeho duši na cáry a drásal jeho uši.

Pane bože, co to jen po něm chtějí?! Má zabít to, v co věřil jeho přítel, nebo rovnou zabije přítele. Věděl, že se musí rozhodnout rychle, přesto verdikt co nejvíce oddaloval. Nechtěl na to myslet, ale s každým zakašláním se mu celá ta věc připomínala. Moc dobře si je vědom toho, že přítele každý den v těchto nevlídných kobkách daleko od přírody a čerstvého povětří zabíjí, ale pořád věřil, že přijde záchrana, že on nebude muset nic udělat. Vždycky se mu povedlo vybruslit z rozhodnutí. Činili je jiní za něho. Nejčastěji on, jeho přítel.

Měl zabít to, co bylo příteli nejdražší? Nebo zabít samotného přítele? Na pomyslných miskách vah se houpaly na jedné straně stovky a stovky životů mužů, žen, starců, stařen a dětí a na druhé straně přítelův život. Život pro něho ze všech nejdůležitější. To on mu dal smysl, to on mu určil směr, to on ho všechno naučil a ještě nebyl s výukou u konce. Má zardousit to nejcennější, zpřetrhat přátelské pouto? Nebo obětovat neznámý dav?

Hlupák! Hlupák to byl! Myslel, že je to správná věc. Věřil v to. Věří v to i dnes? Kéž by se přítele směl zeptat. Kéž by mohl k němu zajít a poprosit o radu, svalit na něho tíhu rozhodnutí a umýt si ruce. Takhle bude mít pořád na rukou krev. Proč? Proč zrovna on? Jiní by si jistě v jeho případě věděli rady. Nikdy nedokázal rozlišovat, co je správné a co ne. Co teď? Co teď? Oběti jsou od toho, aby se přinášely, říkával přítel.

Další salva dávivého kašle. Třesoucí se rukou se dotkl společné stěny. Kámen studil, ale on za ním cítil slabě pulsovat život. Tak slabě! Děsivě slabě. Byl jako jeho starší silný brácha. A teď? Uzlíček horečky a namísto smíchu a mouder ze sebe vydával jen sípání a ten příšerný kašel. Zase!

„Přestaň! Zmlkni! Mlč!“ křičel a zuřivě bouchal pěstí do zdi. Propukl v pláč a padl na kolena. Nastalo ticho, které zaznamenal až po delší době.

„Ne, ne. Ještě ne. Ještě nemůžeš. Nesmíš mě tady nechat. Tak se sakra ozvi!“ hystericky se rozkřičel a ještě více udeřil do stěny, až na jejím chladném kamenném povrchu ulpěla jeho krev. V tu chvíli se rozhodl. Věděl, co řekne. Veškeré úvahy již byly zbytečné. „Odpusť,“ zašeptal do zdi tak blízko, až se dotýkal studeného kamene rty. Přítel měl pravdu, jako vždy, oběti jsou od toho, aby se přinášely.

Zamřížované dveře se otevřely a dovnitř vstoupila postava v černém plášti s kápí. Neviděl MU do obličeje, ale věděl, že je to ON. Moc se o NĚM nevědělo, odkud JE a co to JE, ale vědělo se dost o JEHO krutosti a nebývalé moci. Zvláštní, ani si nevšiml, že přišel chodbou.

„TAK CO?“ zazněl někde z hlubin černoty kápě nelidský hlas. Jakoby na něj mluvilo hned několik hlasů najednou. Požírač duší, tak se MU říkávalo.

Mladík se postavil proti černému plášti. Sebejistěji a rozhodněji již stát nemohl. Upřeně se díval do černé prázdnoty naproti. Nezachvěl se. Nezaváhal. Neuhnul pohledem. Tak jistý si ještě nikdy nebyl. Počkal na úplné ticho. I při celé té mizérii si chtěl zachovat trochu z bývalé teatrálnosti, kterou hrdě dával všem na odiv. Herec se nezapře ani v nejtěžší chvíli.

„Řeknu vše výměnou za jeho svobodu.“

 

Co takhle ještě jeden článek?

6 komentářů

  1. Ten kocour je převtělený čert či Satan?
    Hudba je překrásná, našla jsem si na You tube, další takové a moc krásně se mi poslouchalo, díky ti moje Maglaizko!:-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *