Dnešními dny cloumají převeliké emoce a na racio není čas. Zprvu jsem váhala, zda mluvit k zítřejšímu svátku demokracie, ale dnes jsem si vyposlechla režiséra a scénáristu Petra Zelenku (strůjce seriálu Dabing Street a mnoha českých filmů jako Knoflíkáři, Samotáři, Karamazovi apod.), který mimo jiné řekl, že každý se potřebujeme občas schovat, proto se dnes schovám za ryze sobecké téma a ty, milý čtenáři, si můžeš také na chvíli oddechnout od volební povodně.

Je to už rok a téměř třiadvacet dní. Proareisis. Předsevzetí. Předsebrání. Tlačila jsem onen outěžek jednoho článku týdně před sebou velice krátký čas. Ostatně jsem si to sama předpověděla onou památnou větou, že si nemáme brát s sebou to, co nejsme schopni unést, utáhnout či odtlačit na místo určení. Jen megaloman mého ražení si může myslet, že při práci, kterou dělám, bych byla schopna stvořit dobrý článek každý týden. Oba, předobrý čtenáři, víme moc dobře, jak celá ta anabáze skončila. Musí ti vyjádřit své díky, žes pomlčel o onom zklamání. Nikomu se nenese dobře jeho prohra, zvláště pokud zápolil sám se sebou. Ovšem nebuďme smutní.

Bude letos nějaké proareisis, ptáš se? Oh, jistěže bude! Avšak pro klid nás obou to bude tajem, děsný tajem. Ten největší ze všech tajemů. Ne! Marno jest dorážeti, třebaže hoden jsi, nežádej ničehož zvěděti, neb pak by dozajista mysl tvá byla zjitřena veškerými chmury! Jedno ti však mohu slíbit, že se zde MOŽNÁ o tomto čase sejdeme a zúčtujeme s mým svědomím.

Slib, v němž se vyskytuje možná… je vůbec ještě slibem? Aj! Radši ať zhynem… proč se teď potýkám s rýmem?

Znamení to jisté jest,

konec by přišel vhod.

Poslední slova, na mou čest,…

Pozor, schod!

Zdroj obrázku v záhlaví: pixabay.com