Narychlo spíchnutá krátká povídka. Zkrátka mne dnes osvítilo v hodině češtiny a, prosím pěkně, toto je výsledek. Snad je aspoň trochu pro Vás zajímavý.
* * *
„Zabít, zabít, zabít!“
Slovo, to slovo! Drásá mé uši. Hlasy šeptají. Ne, nešeptají, již křičí. Řvou stále dokola. Nejde to vydržet! Už se dostaly i do mých snů. Mé sny? Ty už nejsou mé. Jsou jejich! Všechno mi vzali.
Začalo to pomalinku, polehounku. Loupili prvně jen drobečky z koláče jménem Daniel. Pak se z nich stali otrlejší zlodějíčci a brali to, co bylo na povrchu. Mandle, rozinky, oříšky, kandované ovoce. To vše bylo pryč během pár let. Říkával jsem si, že je to v pořádku. Schlamstli to nejlepší, ale přesto podstatu – tu sladkou náplň, která dodává koláči jeho koláčovitost – mi ponechali. Ovšem to by nemohli být ONI.
Když jsem se počal bránit a nárazem pěsti na jejich hubu – ústa přeci nedělají takovéto špatnosti, ústa hladí na těle i na duši, nejsou bičem – jsem rozdrtil poslední ořech, stáhli se. Stáhli se, avšak neodešli. Číhali a vyčkávali, až můj pud sebezáchovy se vybouří a opět ulehne ke spánku. Tu znova Lamie začaly vábit a vysávat. Kousek po kousku se náplň ztrácela před tehdy mýma očima. Pud sebezáchovy byl také sprostě sežrán! Měl krásnou smrt. Spal. Zemřel ve spánku. Bez bolesti. Nyní již zůstalo jen těsto, jen obal.
S odchodem náplně přišly hlasy. Byly tichounké, sotva slyšitelné. Říkaly, co bych měl dělat, ale já neposlouchal. Nechal jsem se sníst zaživa. Vydal se napospas bezedným břichům, které neocení kvalitu, ale kvantitu. Koláč už není koláčem a Daniel … Daniel? Často mi tak lidé říkají. Avšak Daniel nežije. Zmizel spolu s náplní. Spolu s koláčem. Zůstalo jen těsto, jen tělo s křičícími hlasy uvnitř.
„Zabít. Zabít, zabít!“
Hlava bolí. Bolí z toho křiku. Tělo se chvěje. Pouze zdánlivě tuší, jak strašlivé je to slovo „zabít“, jaký význam má ono slovo. Oči vidí ty hrůzy, a přesto se nad tím těsto nepozastavuje. Ptá se kdy, kdy vykonat onu věc. Chtělo napravit tu křivdu a aspoň jednou hlasy poslechnout. Hlasy se krutě zasmály. Jiným by projel mráz po zádech, ale tělu to již bylo vše jedno.
„Co nejdříve!“ odpověděly.
„A koho?“
„To je jedno! Kohokoliv. Kdo tě první napadne.“
Tělo přemýšlelo. Šlo to těžko. Pak si najednou vzpomnělo na jedno jméno. Jméno největšího viníka, který vše způsobil. „Daniel!“
Hlasy se opět zasmály. Přistrčily těstu nabitou pistoli a nastavily zrcadlo tak, aby se v něm celé vidělo. „Hle, pohleď na svou oběť!“
Dlouho se tělo dívalo do očí své oběti. Tak tohle je Daniel, ten…
Vrznutí spouště a ohlušující rána. Pak ticho… dlouhé, nekonečné, věčné, děsivé ticho. Hlasy přestaly hovořit. Tělo těžce oddechovalo a ústa pomalu tonoucí v tratolišti krve ještě stihly vyřknout poslední slova. Ty slova po dlouhé době a naposled řekl Daniel.
„Dejte mi růže… na hrob.“
* * *
Pěkné.. Sice jsem ze začátku nechápala, jestli to sežrání je myšleno doslovně, ale pak jsem to pochopila a líbí se mi zpracování pěkné myšlenky 🙂
[1]: děkuji
Povedlo se 🙂 Moc se mi to líbí;)
Opravdu povedená povídka, chválím
Člověk je jako koláč. S tímhle názorem jsem se ještě nesetkala
[5]: však říkám narychlo spíchnutá
Ze začátku jsem sice myslela, že je to něco abstraktního, ale ke konci jsem pochopila
Hezké, povídky tohohle druhu ti jdou
[7]: děkuji
Pěkný, zajímavý
děkuji