Dívka usedá za světlý dřevěný stůl, v ruce oblíbený hrnek se zeleným čajem. Není ani krásná a ani ošklivá. Zapaluje svíci a zhasíná stolní lampičku. Vedle sebe rozložené tarotové karty v sestavě keltského kříže. Smrt, Ďábel a Hvězda. Již tyto tři karty ji přináší nejen obavy, ale i částečný klid. Dál se neodvažuje ani přemýšlet nad významem karet. Bojí se, co by přišlo dál. Smrt, Ďábel a Hvězda. Stále se jí honí hlavou. Upíjí horkého čaje. Zdá se jí trpký, i když tam má asi dvě polévkové lžíce cukru. Smrt, Ďábel a Hvězda. Ty slova víří pokojem. Běží otevřít okno v domnění, že se ty slova vyvětrají a zbyde jen nahořklá pachuť. Že z nich zbyde již jen torzo. Co když smrt je smrt? Co když i dnes karty nelžou? Bojí se toho. Moc dobře ví, že ji zatím karty nikdy nezklamaly a co řekly, to se i stalo. Ostatní, kterým vykládala z jejich rozmaru, se smějí, netušíc pravdu.

Strach, strach z toho, co přijde. I když známe budoucnost, přesto se bojíme. Známe se, že nikdy neposlechneme rad a vždy učiníme chybu navzdory moudrostem. Pokaždé se zachováme jako hlupáci. Zas a znova vykonáme stejnou chybu, jako by to bylo poprvé. Z pouhé ješitnosti? Z pouhé tvrdohlavosti? Z pouhého přesvědčení, že dokonalost je synonymum k pojmu člověk? Či za to vše může krátká paměť lidská?

Ale proč ona? Proč zrovna nad ní vyřkly karty tak krutý ortel? Smrt, Ďábel a Hvězda. Naděje, ano naděje. Ta umírá poslední. Snad smrt není smrt. V tom je asi naděje.

Je jí zima, a tak jde zavřít okno. Vše zůstalo tak, jak bylo. Jen teplo odešlo oknem ven. Usedla znovu za stůl, upila čaje a pokračovala dál ve výkladu. Když jej dokončila, z broskvové pleti nezbylo nic. Její tvář byla totožná se stěnou pokoje. Tak smrt je přece jen smrtí a nic na tom nemůže změnit. Bezmoc. To slovo k smrti nenáviděla.

Proklínala se, že se svěřila kartám, že je vzala do rukou, vybrala si signifikátor, zamíchala s myšlenkou na otázku, přeložila na tři kupky a pak poskládala a obracela karty do tvaru keltského kříže. Proklínala tu chvíli, kdy spatřila ty tři karty, ty tři důležité karty.

Rozzuřila se a smetla ze stolu těch deset karet, které ji pověděly budoucnost. Pak v záchvatu agrese vzala i zbylý balíček karet a mrštila jím do prostoru. Karty se rozlétly po pokoji jako vlaštovky. Dívka padla na zem na kolena a dala se do pláče. Po chvíli se uklidnila a začala karty sbírat. Když si myslela, že je posbírala všechny, počala pro jistotu počítat. Deset chybělo. Zrovna ty karty, které jí řekly tu zvěst. Hledala je po celém pokoji. Odsouvala všechen nábytek, ale marně. Byly pryč. Navždy. Již nikdy nikomu nebude věštit. Nikdy. Nikomu.