již dávno jsem Vám chtěla napsat pár řádků, které by sice postrádaly smysl, ale vyřešilo by to pár otazníků. Možná.
Říkává se, že ten, kdo nemá rád zvířata, nemůže mít rád ani lidi. Nejspíše jsem výjimka, která potvrzuje pravidlo, jelikož mám ráda zvířata, ale lidi ne. Ano, člověka, jak o něm povídáte Vy, mohu a mám ráda, ovšem uskupení jedinců, kteří ztrácí v davu své přednosti a jsou horší než zvěř, nemohu a nechci míti ráda. Jsem idealistou ohledně člověka, avšak ohledně lidu pesimistickým realistou. Nelze míti rád něco, co samo sebe ničí a požírá. Co si samo pod sebou řeže větev. Jak pravil Sokrates, člověk by sám sobě neublížil vědomě, což mne nutí k myšlence, že dav nenávidí vlastně člověka, ač sám je složen z lidí (člověků). Je možno mít rád něco, co nenávidí? Co myslíte?
V této otázce se ve mně hádají dvě já. Optimistické a pesimistické. Jedno tvrdí to, co Vy, že člověk není zlý a má v sobě vždy něco dobrého. A přece tolik dualistických člověků pohromadě nemůže nikdy ublížit, ne? A druhé začne přednášku o tom, že člověk ztrácí v davu svou osobitost a rozum a řídí se TÍM ONÍM COSI NEVIDITELNÝM, ale mocným. Optimista se zase ozývá. A pesimista jej opět umlčí. A tak se klidná výměna názorů znenadání překlene v ostrou hádku. Stává se Vám to taky?
Někdy mě ty vnitřní dialogy unavují a nudí. Zvláště když se odehrávají mezi několika já a má skutečná osoba stojí mimo celé dění a sleduje onu hádku. Je to zvláštní, hlavně proto, že jsem ještě nepotkala člověka, kterému se to taky stává. Občas se mi zdá, že vnímám celý svůj život, celé dění na světě jen jako film nebo stolní hru, od které můžete kdykoliv odejít (možná i nenávratně). Jsem blázen?
Otazníky plodí otazníky a odpovědí je málo. Přesto děkuji za Vaši pozornost.
Vaše Maglaiz