Nebojte, na Prahu jsem nezapomněla, ale nyní se chci věnovat jiné záležitosti. Jak asi víte v pondělí a včera byly srdíčkové dny. Jako každý rok, tak náš ústav vyšle studenty některých tříd do širokého světa, aby činili dobro prodáváním srdíček.
Letos nebyla drahá. Dvacet korun na Pomozte dětem? Prosím Vás, řekněte mi, co je to za cena? I kdyby stálo stovku, tak je naší povinností si ho koupit a učinit tím někomu radost, ne?
Samozřejmě jakmile přišly děcka i k nám do třídy, ihned jsem se přihlásila, že si koupím jedno srdíčko. Co se událo později mne velmi udivilo. Až po dvou minutovém přemýšlení si ho koupily další 3 holky! Pouze tři! Ostatní jen na ty děcka zíraly jak na něco neobvyklého. Žádný zájem, žádná ochota. Nic. Asi netřeba dodávat, že si srdíčko samozřejmě koupili jen ti méně majetní z našeho zvěřince Bé.
Promiňte mi to, chápu, že někdo nemá peníze, ale když velká většina byla ochotna vyhodit za Prahu, kde nemají absolutně žádný program, dva a půl tácu, tak snad ta dvacka se u nich ještě najde ne? Já do Prahy nejedu, nemáme doma moc peněz, ale i přesto jsem ochotně dala dvaceti korunu, která by mi jinak zaplatila cestu vlakem domů a ještě by zbylo na světlé, třené línecké.
Vybrala jsem si červené srdíčko a mám z toho velmi dobrý pocit, že jsem tu dvacku dala. Nějakému malému prckovi to udělá radost, jelikož jsem mu přispěla na lepší život či aspoň na tu hračku, kterou nemá. Jsem za to ráda. Pomáhat se má vždycky.
Tak mne napadlo, že naše třída je takový menší soubor Harpagonů, ale s tím rozdílem, že pokud jsou ty peníze pro jejich zábavu, tak je rozhazují do aleluja. Zkrátka Mamon v naší třídě vždy vítězí a vždy vítězí prospěchářství. I když na druhou stranu musím ocenit, že se naše třída chtěla skládat na někoho, kdo si nemohl Prahu dovolit, avšak i to bylo spíše prospěchářství, protože kdyby ten dotyčný nejel, tak by nejel nikdo z naší třídy, ale toto Vám vysvětlím, až v jiném článku.
Buď pochválen čistý záchod 🙂
Mám (nečekaně) zelené 😉 Ale musela jsem ho shánět po celém městě, ptž máme momentálně třídu ve škole tak dokonale ukrytou, že o ni většina lidí neví, takže k nám do třídy prodávat nepřišli..A já si umínila, že ho musím mít, takže jsem chodila po městě až mi ho ty hodné paní prodaly
[1]: zelená je studená barva hlavně v podobě toho srdíčka
mno..ale me se zelena libi nejvic 🙂
[3]: každému se líbí něco jiného
Když jsem byla na základce, tak se prodávali jakési barevné pásky na ruku…
[5]: ty se taky prodávají,ale u nás se prodávaly jenom srdíčka ve formě kancelářské sponky
po tomhle článku tečou slzy… já bych si ho též koupila kdyby ho u nás přidávaly a do prahy bych též nejela… taky na tom nejsme nejlíp 🙂 ale tak 20 Kč na děti je super … a měla bych velkou radost 🙂 u nás ve třídě by si ho taky koupil málodko … a je to blbéé 🙁
[7]: je no,ale neplač…holt člověk se s tím musí smířit,že i takoví jsou mezi námi a sám by se měl snažit nebýt jím
myslím že spíš děti dají tu dvacku, protože dospělí jsou ještě větší sobci, ale tady v Německu docela dost lidí přispívá na dobré věci
[9]: v Německu je mi to jedno!
U nás mi to jedno není!
Já se přiznám, že jsem jednou dala a jednou nedala, jelikož mi ho podruhé chtěl prodat nějaký přiopálený týpek, co na to ani neměl zapečetěnou pokladničku jako ostatní. Navíc měl jen jedno, tak jsem ho podezřívala, že ho někde našel a chce ho zpeněžit. Tak jsem mu řekla, že už jedno mám a šla jsem pryč. Ještě za mnou poslal pár sprostých slov
[11]: tak samozřejmě v tomto případu Tě chválím
Nebyl to opravdový prodejce srdíček 
[12]: To mě vždy dokáže naštvat, když potkám někoho, na kom je zcela jasně poznat, že se na dobročinnosti jen přiživuje 🙁
Ahojky, super blogísek.
SUPER COOL HUSTE