Jedná se o kraťoučkou básničku, která mne jednou napadla. No, jednou. Dosti dlouho jsem přemýšlela, co vůbec sesmolím dohromady, jelikož byla chuť básnit, ale nebylo jasné, na jaké téma. A hle, stačil jen pohled vzhůru od stolu a zírala jsem na tuto podivnůstku.
Jsem hrdou majitelkou lapače snů a musím říci, že ani tak moc nefunguje, možná je to proto, že ho nedělali praví Indiáni, ale Indové. A přece jen jistý rozdíl mezi nimi je.
Pár nitek v pavučinu utkané
Korálek doprostřed všit
To vše z přírody získané
Aby člověk mohl klidně snít
je hezká… možná ani tolik nezáleží odkud je, spíše jak ho bez předsudků přijmeš.
Pěkný 🙂 Já umím lapače snů vyrábět sama, ale nějak se mi nechce
Jeden jsem kdysi darovala kamarádce a druhý, svůj jsem po čase odložila, nehodil se mi ke zbytku pokoje 🙂 Básnička zní jako reklama na lapače 🙂 Jasně, čočky mám z Nosfu, ačkoliv jsou to prý šunty (od kamarádky Koreje), mně vyhovují 🙂
[2]: také jsem si říkala, že to zní jak spot
no což když nic nevystuduji, tak si založím agenturu na slogany 
Krásná báseň, krásná fotka. Ta básnička zní tak trochu jako reklama na lapač snů
Je pěkná, moc 🙂
[5]: děkuji
krásná báseň. Já jsem slyšela, ža aby dobře fungoval, měl by si ho člověk dělat sám a taky záleží na barvách.