Inu, každému se přihodí, že se pravděpodobně před spaním či během něho udeří do makovičky, ovšem Maglaiz se tato věc stává až nápadně často. Vypovídají o tom její sny. Čím to? Freud by věděl, ale jelikož Maglaizíček není Freud, bude se muset spoléhat na výklad intuitivní či výklad drahého čtenářstva.
Nebylo, bylo. Za padesátero horami a dvěma řekami byl jeden les, počítáno od Patočků. Opravdu byl jen jeden, ale za to hustý a smíšený, říkával děda Lebeda.
Větvoví stromů obklopovala sluneční svatozář jako pohanské božstvo. Paprsky v kaskádách dopadaly na mechový koberec se vzorem z jehličí. Chorál vládců nebes se nesl ovzduším a šumění blízkého potůčku celou harmonii jen doplňovalo. Genius loci narušil pohyb dvou párů bosých chodidel.
„Když vnímáš tmu, tak nemůžeš vnímat nic jiného?“
„Pokud vnímáš správně.“
„Jenomže jak odstředíš rušivé elementy? Zvuky, vůně nebo chuť?“
„Hele!“
Pěstěný prst mířil směrem k okraji lesa u malé mýtiny. Béžoví kanci s elegenatními bílými a černými proužky pohlédli k rodišti hlasů. Pod předními kopýtky se zvířil prach a za nimi se hromadila zemina. Náhle pruhovaní páni lesa vyrazili vpřed.
„Rychle! Tam! Ten strom! Na ten půjde vylézt!“
Nedaleká líska přijala za své plody dva lidské jedince. Pravda, sténala pod tíhou znenadání vypučících ořechů v kožnatém vaku porostlém sem tam chlupy. Vzteklé chrochtání a supění kanců rozhodlo o dalším utrpení stromku.
„Uf! To bylo o chlup. Co teď?“
„Koukni. Tohle by je mohlo zahnat.“
Corylus avellana skrývala mnohá tajemství hvozdu, avšak sama dávala to největší na odiv. Ze stonků visela hnědá slepičí vejce. Jen utrhnout. Tolik očekávané plesk se neozvalo a ani ještě očekávanější křup. Prazvláštní plody lísky se odrážely od hlav a těl kanců.
„To jsou nerozbitné?!“
Skořápka se roztříštila o kmínek stromu.
„Je… prázdné.“
Vaše Maglaiz