Noc pod hvězdami

 

Cvakání zámku se linulo chrámovou lodí. Z vnějšího světa sem dolehlo cinknutí kovu o kamennou dlažbu. „Sakra!“ Těžké dubové dveře se otevřely a dovnitř vkráčela postava zahalená do tmavého potrhaného pláště. V ruce svírala svazek šperháků. Silueta minula bez povšimnutí kropenku, došla až k oltáři, poklekla a sňala kápi. Plamenná záře se svezla po ramenech až k ňadrům, hnědozelené duhovky upřely pohled na Spasitele a rty se ještě více semkly.

Věděla, že vkrást se do Božího chrámu je špatné. Ale co mohla dělat? Během dne by jí sem nikdo nedovolil vstoupit a ona nehodlala žadonit o milost před zraky těch prosťáčků. Ani kněz neměl právo znát její hříchy. Hovořili o ní jako o bezbožné a plivali nejen před ni, ale i na ni. Jako by byla Jidáš. Bezbožná? Ts! Byla daleko více věřící než oni. Viděla to, v co oni věřili. Byla blíže Bohu, než si kdo mohl představit. Její zrak spočinul na vystouplých modrých žílách na zápěstích. Ve světle tisíců voskovic se zazdálo, že se sochy svatých pohnuly. Jejich pohledy mířily směrem k ženě a pomalu pokyvovaly hlavami.

Nikdy nespínala ruce, když s Ním či s Nimi chtěla mluvit. Nebylo to zapotřebí. „Hlupáci!“ ulevila si nahlas, avšak neustala v mlčenlivém monologu. Myslí si, že ví, a přitom jsou od pravdy tak daleko jako trsy trávy od slunce. Vztahují svá stébla výš a ještě výš v naději, že se dotknou ideálu. „Bláhoví idioti!“ Vstala a v náhlém přívalu zuřivosti a pohrdání svrhla z posvátného stolu hořící svíce ve svícnech. Chladné hvězdy z ryzího zlata na chrámové klenbě se zatetelily oranžovými světélky. „A po mně budou plivat!
Oni jsou bezbožní nabubřelci! A Ty to víš a nic s tím neděláš. Podívej se. Hmm! Staví ti chrámy, klaní se před modlou z kamene a dřeva, zabíjí se ve Tvém jménu. A ty nic? Ne, ne. Vím, že ti to lichotí, ale takový šmejd nejsi. A nesnaž se říkat, že ne. Poslals mě sem ještě jednou a ještě bezbrannějšího, ale já už to podruhé neudělám, Tati.“

 

 

 

Co takhle ještě jeden článek?

7 komentářů

  1. Pěkná myšlenka – vkrádání do příbytku Božího šperhákem v rukou člověka nejpovolanějšího. Klíče prostě nejsou vždy v těch správných rukou a to neplatí zdaleka jen pro kostely, tím spíš v době, kdy zámky jsou považovány za důležitější než klíče. Moc pěkně napsáno.

    1. Děkuji. Od tebe pochvala zvláště potěší.

      Celkově mne baví pohrávat si s náboženskými dogmaty, obmotávat je slovíčky „co kdyby“ a sledovat, co se z toho jejich vlivem stane.

  2. “ Byla noc ! dlouho ku ránu !
    …já vlezl jsem potají do chrámu
    Tu ve tmě, napnutě čumící

    … zahlídnu co ?? bílou čepici !
    Zašeptám : ,, nejste-li Papežem ??
    osoba odpoví : ,, Jistěže !,,

    Tvou čapkou, nechci se zmásti !
    přiznej se : jak já, jdeš krásti ??

    ,,, je to tak… finta mi nevyšla ,,

    “ Pak spolu jsme ukradli : Ježíška,
    Panenku Marii, Svatého Ducha,

    … ,, stačí to !,, … šeptá mi do mého ucha
    František Junda tajemně
    ( my představili se vzájemně “ )

    …. již František Junda a Jožka Puše
    nejdřív se pořádně rozhlédnuvše
    prchají ze chrámu…. s krádeží ?? Ovšem !

    … tu rána ! Svatý Duch ve pytli ušel !
    z něj nelze již peníze vytřískat !

    … ten Marii popad, – ten Ježíška,
    ten do prava vyběh, … – ten do leva
    ač sníh je, nastala obleva
    do rána smazány všechny jsou stopy !!

    “ Kdo kradl tu ??? to vúbec nepochopím !!
    … hovoří páter Jebb Dukka
    Mužovi třese se ruka….

    “ Nevím, co se vám honí v hlavě ???
    ….. jáá,,, ne !!! řve kostelník:
    … “ Přišel jsem právě „…….

    Páter se dívá naň pronikavě ….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *