Všichni jsme jenom lidi, a tak se i Maglaiz občas stává, že se spustí a začne sledovat seriál, o němž by nikdo neřekl, že by byl sledovatelný či dokonce, že by si na něm smlsl Maglaizíček. Inu, zázraky se dějí, milý čtenáři.
Jsem po úspěšně zvládnutých státnicích z češtiny, o nichž ale nechci mluvit, byť by bylo pro tento článek dobré, kdyby následoval až po vylíčení hrůz státnicových. Ještě na to nemám tak dobrý žaludek – chudák se s tím vším ještě nesrovnal. Kromě toho se na něj už zase řítí přijímačky na dochtora tuto středu o desáté dopolední. Abych ti však neutekla, drahý čtenáři. Vše je vyřízeno ke spokojenosti všech a nastalo to období prázdna, kdy člověk nechce vidět ani psací potřeby natož knihu s písmenkama menšíma jak 20. Co mu tedy zbývá, aby zaplnil čas, venku úspěšně leje jako z konve a on už měsíc skřehotá jako Křemílek, neb se mu něco usadilo na hlasivkách? Áno, vrhne se na internet a hledá film či seriál.
Ještě před státnicemi si Maglaiz jednoho dne všimla, že se na Smíchově objevil „nový“ seriál. Ha, Amy Pond! Zkrátka člověku, jenž si prošel obdobím Doctora Who, nemohlo nepřijít na mysl, aby se nepodíval na seriál s herečkou Karen Gillan. Selfie. Seriál na motivy Pygmalionu, ovšem silně zaktualizovaný a mířící na generaci pohlcenou sociálními sítěmi.
V jednom z dílů dostává naše drahá hrdinka jako dárek starý telefon s rotačním vytáčením (takovéto kolečko s ďourama označenými čísly). Přestala jsem sledovat děj a v mysli se zaobírala myšlenkou, která dotírala snad na všechny české přemýšlivce od devadesátých let minulého století. Mobil versus pevná linka. Svoboda versus otroctví. Dal nám opravdu mobil svobodu?
autorka: CassiaUpusťme nyní od finančního hlediska, jelikož na tomto poli by pevná linka jednoznačně prohrála, jelikož mobil se v současnosti skutečně jeví vzhledem ke své multifunkčnosti finančně výhodnější. To nepopírám. Ostatně i z hlediska funkčního mobil vítězí na plné čáře. Pevná linka zkrátka ztratila svou výhodnost – když už chce být člověk imobilní, tak si může zavolat zdarma přes skype, sms pošle přes internet nebo přes icq etc. Přesto se zamýšlím nad dopadem mobilu na kvalitu našeho života.
Když nebyly mobily, schůzky se prostě nedaly zrušit. Člověk jednoduše musel držet slovo a být v pravý čas na pravém místě. V současnosti, když se ti na schůzku nechce, stačí jen zvednout mobil a naťukat omluvnou sms, že se musí schůzka zrušit. Pochopitelně že člověka ani nenapadne se zamyslet nad tím, zda se už daný kamarád/spolužák/partner na schůzku nevydal. Zvolili jsme si mobil pro heslo „konec mrhání časem“. A časem mrháme ještě více. Od té doby, kdy sis pořídil mobil s internetem a stáhl první aplikace, drahý čtenáři, jak často jsi na sociálních sítích? Jsi tam častěji, než kdybys chodil pouze na PC?
A další otázka. Kolikrát se ti stalo, že ti mimo pracovní dobu zavolali kolegové, že máš mimořádnou službu? Netuším, jak ty, ale já si letos na brigádě připadala jako holka na zavolání. Prostě jen si někdo luskne prstem a už abych byla na místě, pokud nechci o svých 50,- Kč na hodinu přijít.
Pevná linka je přístav. Je to předmět jasně ukotvený v prostoru a čase – stejně jako by měl být i ukotven akt hovoru. Již několikrát jsem se přistihla, jak s mobilem u ucha pochoduji po pokoji. Nedokáži zůstat na místě. Nevědomky. A občas myšlenkama uteču od hovoru a dnes už bych nebyla schopná ani jeden z nich říci přibližně obsah natož rekonstruovat. Jednou jsem udělala experiment a donutila se celou dobu telefonního hovoru sedět na jednom místě. Ještě dnes si celou debatu pamatuji. Vidíš, ukotvit se, zastavit se, zklidnit se je pro naši mysl daleko výhodnější. Jaké je tedy poučení? Chceš-li si hovor pamatovati, musíš zadek na židli připjati.
Máš doma ještě pevnou linku?
Pokud ano, používáš ji?
Pokud ne, proč?
Pevnou linku nemám osmým rokem. Doma moc nebývám, vlastně nekotvím. A je otázkou, zda dnešní hovory mají být určeny k zapamatování.
[1]: Pokud to není příliš osobní, proč doma nekotvíš? Domov, jestli se nemýlím, je nejvyšší společenská instituce, o niž usilují všichni jedinci.
Pochopitelně že toho spoustu naplácáme, ale některé hovory, pokud jsou vedeny s kvalitním spoluhovořícím, stojí za to si je pamatovat.
Pevnou máme vedenou přes internet za nízký peníz. Hovorné se vyrovná tomu mobilnímu
[3]: Vážně? V posledních letech jsem nabyla dojmu, že pevná linka je jen vyhazování peněz z okna, kromě toho právě vyhazování vyššího obnosu než za mobilní služby. To potěší, že ekonomicky to vychází stejně.
Starý telefonní přístroj (s tím ciferníkem) a starý psací stroj používám jako dekoraci a vzpomínku na staré dobré časy.
/psací stroj mne nenutil k přechodu na de Sítky/
Ke státnicím gratuluji 🙂
S takovým telefonem co se vytáčel jsem si kdysi hrála a bylo to užasný. JInak pevnou linku stále máme a zatím nám stále vyhovuje. Hlavně si voláme s příbuznými nebo skr nějaké soutěžé a když sem dostaneme levnější volání nebo na určitýho operátora zdarma, tak to je super.
[2]: S mým domovem je to těžké, jeho součástí jsem jen já sám, no a pro sebe samotného velké kotvení nepotřebuji. Teoreticky se můžu sebrat a během pár dnů se přesunout jinam, kde budu za nějakou dobu stejně "doma" jako v Dobřichovicích. Paradoxně mě tahle "svoboda pobytu" docela stabilizuje, takže netěkám a nestěhuju se každý rok dvakrát (v D. jsem už osmým rokem). Nevím, kde budu za rok a nijak mě to neděsí, můžu být kdekoli, tak si myslím, že tomu se "kotvení" moc říkat nedá.
To jáí to mám dobré. Dotykový telefon nemám, protože k němu mám odpor a mám fobii z toho, že když to budu nejméně potřebovat, přestane reagovat na můj dotek. A tak mám deset let starou tlačítkovou Nokii. Pro jí taky vyhazovat, když ještě funguje, že jo? A jakmile odejdu z práce, mobil vypínám, protože nechci, ale vůbec nechci být na drátě, když chci mít za celý den pokoj od okolního světa.
Jinak, gratuluju ti k tomu, že jsi zvládla ty státnice.
Jéje, zvládnuté státnice z češtiny…,
Sugr se chvěje strachem.
Zajímavé zamyšlení. Ten telefon s otáčecím číselníkem jsem jako dítě milovala. Stejně tak si pamatuji, když jsem volala kamarádce, tak jsem se vždy co nejuctivěji ptala rodiče, co zvedl telefon: Je Adélka, prosím, doma? Můžete mi ji, prosím, dát k telefonu?