Poslední zápis. Zní to divně, ale pravdivě. Ostatně ono všechno musí být jednou i naposled, aby mohlo být zase něco poprvé. Představte si, že byste prožívali pořád bez ustání to samé každý den – nechutný stereotyp. Příšerná představa! Nikdy nezažít něco nového. Většinou se těším na konec věci, protože vím, že za ní následuje něco nového, neprobádaného, a je mi jedno, jestli je to dobré nebo zlé. Lidi ze třídy Černého Trička mne naučili (a ani o tom nevěděli), že vše zlé je pro něco dobré.

Jak víte z nadpisu, toto je poslední zápis a nebude pojednávat o ničem jiném než o předávání vysvědčení. O čem také by měl jinak pojednávat?

Černé Tričko ráno vstalo už časně, protože ještě muselo dát léky starému sousedovi. Když se vrátilo, zjistilo, že ještě nemá hlad, tak si uvařilo jen čaj a šlo si číst. Když odbilo devět, tak se Černé Tričko přinutilo zajít do ledničky a něco si dát na snídani. Nebyla chuť, tak jen hráblo po paprice, kterou skřupalo při čtení další kapitoly té báječné fantasy pohádky, kterou si v knihovně vypůjčil její otec. Zkrátímě to. Během dopoledne stihlo Černé Tričko vyluxovat a objevit, že mu přišel dopis z druhé výšky, kde dělalo přijímačky dřív než na filosofickou. Chvíli přemýšlelo nad tím, jestli to vůbec má otevřít. Konec-konců je už přijato tam, kam chtělo. Ale pak si řeklo, že by byla docela sranda, kdyby se dostala i tam – věděla o pár lidech ze třídy, kteří by zezelenali závistí, kdyby se o tom dozvěděli. Otevřela znuděně dopis a ejhle: Jste přijata! Opět to trochu zkrátíme. Po telefonátu, že je přijato i tam, se dalo do dalšího luxování. Mezitím přijelo rodičovstvo se také nachystat na tu velkou slávu. Černé Tričko obracelo oči vsloup, že se s tím dělá takový teátr. Matka se pořád vyptávala Černého Trička, co si má vzít na to předávání. Černé Tričko ani nezvedlo oči od knížky a jen zaškubalo rameny, že neví. Rychle se pak naobědvalo, aby mohlo ještě honem knížku dorazit, aby „neomezovalo“ svého věčně údajně něčím omezovaného otce. Dočetlo a zjistilo, že má ještě fůru času. Bylo teprve něco po dvanácté a oni vyjížděli až v půl druhé. Ještě prý pro babi do Cvokhausova.

„My tam budeme jako Hujerovic!“ říkávala babi celou cestu do Cáklova nad Cvokhausovem, zbytek rodiny a zvláště pes babi svým štěkotem (ten pes… rodina samozřejmě slovně) uklidňovali, že ne. Černé tričko sledovalo cestu a říkalo si, jak je to nebe vysoké a jak se jen asi o dva kilometry dál od jejich bydliště krajina příšerně mění – ty hory, sviňky, vypadají z každé strany jinak! A to je přece dobře, protože ani Černé Tričko nemělo rádo stereotyp. Nakoupilo se ještě prá blbostí a hlavně kytka pro třídní, i když si Černé Tričko myslelo, že bude jako jediné s kytkou a bude vypadat jako nějaký řitní skialpinista, avšak pod tíhou matčiných argumentů, kdy všechny vyzněly prakticky jen v jednu prostou větu: Je to slušnost, tedy svolilo k její zakoupení, i když vědělo, že matka ji zakoupí i bez jeho svolení.

Když dosáhla Tričkovic rodina kýženého cíle, muselo se Černé Tričko proti své vůli zúčastnit společenského života. Přišla k hloučku, který právě drbal o absolutně nedůležitých věcech. Kdo přišel a kdo ještě ne, že jedna holka má úžasné šaty, že ta by si nejraději zapálila, ale protože je mezi nekuřáky, tak to neudělá. No důležité pindy na entou! Černé Tričko si v tu chvíli v duchu trochu postesklo: „Ach jo! Proč tu stojím? Proč nejdu pro tu kytku k matce? Kvůli čemu k nim nejdu? A jó kvůli jejich cigaretovém dýchánku. No což nepřežiješ cigarety, tak přetrp nezáživný rozhovor.“ Vyfasovalo oznámení o sňatku jedné z jejich spolužaček, která byla i napůl kamarádka (zkrátka bavila se s ní víc než s ostatními), a pak se odebralo do sálu, kde mělo dojít k té památné chvíli.

Měli počkat až začne školní sbor zpívat studentskou hymnu, a pak tam až nakráčet podle abecedy. Černé Tričko začalo přemýšlet, jaké jsou vlastně písmenka kolem T, od té doby, co udělalo poslední přijímačky, si udělal mozek dovolenou a nechal doma jen záznamník. Naštěstí byl mozek natolik inteligentní a nahrál na záznamník celou abecedu. Asi tušil, že se to bude hodit. Mozkudík a Žárovce zvlášť! Tak tedy naklusali tam, chvilku si postáli, pak si sedli, pak při neoficiální studentské hymně zase se zvedli a refrén Slunečního hrobu zpívali se sborem, pak si zase kecli na zadky. Židle byly vypolstrované, takže se ty proslovy lépe přežívaly. Černé Tričko mělo chvílemi strach, že ty dvě brečící Včelí královny, které seděly vedle něho, každá na jedné straně, se svalí na jeho ramena a začnou ještě více řvát jako želvy. Konečně tu bylo rozdávání vysvědčení. Ještě dva autogramy na potvrzení přejatí, pár fotek pro bulvární fotoalba některých rodičů a hurá domů? Nee. K notáři. Když je to hned vedle a za babku, tak co toho nevyužít. Babi byla po ruce 😀 A potom hned hurá domu, dát si sklenku růžového šampusu, odvézt babi zpátky do Cvokhausova, pak na Starou Sev ukázat druhým prarodičům vysvědčení a konečně domů. Doma se pak Černé Tričko dozvědělo, že se k nim domů stavil bratranec, s kterým si jako malé hrálo a on z něho udělal z části i kluka, a prý když matka bratranci oznámila, že se její dítko dostalo na obě VŠ, odpověděl : „Šak to bylo po haluzi, ne?!“

Černé Tričko bratranci imaginárně děkovalo za taková krásná slova, protože konečně ukázalo jeho pravou podobu, i když matka si myslí, že to spíše byla slova jeho matky, tedy tety Černého trička, a tak imaginárně poděkovalo i své tetě, že ho za zády, tak krásně pomlouvá a shazuje, když chvíli předtím se na něj usmívala a gratulovala mu a říkala, jak je dobré. Doteď nevěří, že v jeho vlastní rodině je místo pro přetvářku, lež a pomluvy.

Tímto se Černé Tričko s vámi loučí a možná se s ním zase po dvou měsících sejdeme, avšak již u jiného příběhu.