Škola v oblacích


Prozaičně poetické / Sobota, 12 března, 2011
Malinkatá inspirace animovaným seriálem Avatar: Legenda o Aangovi. Snad prominete mi mou momentální posedlost tímto tématem.

ŠKOLA V OBLACÍCH
Po obloze plují bílé nadýchané bárky. Žádná vesla, žádné plachty. Plavou tou moudrou nádherou. Tam a sem, sem a tam. Na jedné z bárek stojí chrám do mramoru vytesán. Bílé sloupy a bělostný štít nad ním se tyčí socha mudrce. Všude ticho a klid, jen vánku ševelení zní sladce. V místnostech velkých lavice z oblak, na nich dítka hledíce na nebe. „Pohlédněte dolů na ten svět!“ řekl učitel, za uchem květ. „Z elementů čtyř je složen. Do útrob jeho oheň vložen. Voda půdu jemně hladí a vítr rozpálenou zem chladí. Vše plyne v jasném souladu. Zvěř v harmonii s přírodou. Však spatříte-li člověka, myšlenka vám uniká. Proč ničí vše živé? Vesmír se z toho pomine.“ „A proč oni dělají to?“ zeptal se Nabuto. Žák pilný, i když netrpělivý. Chápe úkol svůj a plnit ho bude stůj, co stůj.
„Žijí v domnění, že vše si podmaní. Proto existují Avataři, kteří jim to zmaří. Příroda bez harmonie – ani člověk nepřežije.“
„Tak honem zakročme! A novou éru započnem. Dáme velkou lekci lidem!“ „Horlivost je zhoubou úspěchu.“ „Ale co zbude beze spěchu? Jen pláně bez květu. To dopřejeme světu? Avatar má vše živé bránit a ne si zadek chránit, když do tuhého jde a vše živé málem pojde.“ „Máš pravdu, pojďme vpřed. Vyřízneme světu vřed!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *