Nedokonalý bezpilotní letoun s ničivou silou. A Žárovce dík za to, že nedokonalý. Coby metafora pak zní ono označení daleko lépe. Fakt nedokonalosti tě, vzácný čtenáři, aspoň trochu naplní nadějí, že bude všechno v pořádku a tlaková vlna tě nesmete z okraje světa nešílených, nad kterým se ti zatím úspěšně daří balancovat, avšak v poslední době to jde trochu obtížněji.

Dědovo onemocnění rakovinou zasáhlo rodinu jako blesk z čistého nebe a zvláště pak jeho operace. Lékaři byli nuceni odebrat více tlustého střeva, než předpokládali, a tak se děda probudil s vývodem a kapsou. Po pár dnech a nepříjemnostech se stavem ponarkózním, kdy vytrhal kapačky a chtěl utéct domů, byl přesunut z JIP do budovy V1, rodinou přezdívané Fau eins. Vskutku příhodné označení, nemyslíš?

Tím však potíže neustaly. Dědův mozek měl problém se s narkózou vyrovnat, a tak byl do pondělka poněkud dezorientovaný, což by zas až tak nevadilo, jenomže se u něj vyskytl silný somnambulismus, tedy náměsíčnost. Dědovy noční výlety, kdy povídal sestřičce, že naše rodina koupila celý pavilón, že ho na pokoji obtěžují podezřelé ženštiny nevalných mravů, pod oknem mu hrál jazz a neustále otevíral dveře od pokoje a do chodby volal babiččino jméno. Kromě toho se prohloubil ještě více dědův zlozvyk vzpomenout si na nějakou historku, začátek si vykládat v duchu pro sebe a započnout nahlas příběh až někdy vprostředku, kdy z něj musí táta dolovat počátek, abychom všichni pochopili pointu. Ale to je to nejmenší.

Od pondělka se děda začal zlepšovat, a tak ho již zítra přivezeme do jeho bytu. Neradi jsme vyslechli rozhodnutí lékařů, že půjde už ve čtvrtek domů. Počítali jsme s tím, že nám dědu vrátí již v plné síle až asi za 10 dní od operace, jenomže Frýdek-Místek a jeho nemocniční systém. Jak praví místní klasik: „Tam se s nikým nese*ou.“ Když nad tím tak uvažuji, možná je to tak lepší. Snad ustane dědův somnambulismus a babička se konečně spraví. Ta asi nejvíce špatně nesla dědovu nepřítomnost. Byla zvyklá s ním být 24 hodin denně, staral se o ní, protože babička to už ve většině případů pomalu nezvládá. Její duševní nemoc, tlumená silnými prášky, a stařecká demence si vybírají svou daň. V domácím prostředí je ještě v pořádku, ale v cizím má problém. Také chvílemi podléhá paranoie, pamatuje si některé informace jen do té doby, dokud se o nich hovoří, pak se za minutu optá znovu. Mužské populaci s babičkou již došla trpělivost, a tak po druhém zeptání bábi okřiknou. Ovšem babiččina nemoc i skýtá vtipné okamžiky, kterým se zasměje i sama babička, snad upřímně.

Vtipné bylo například, jak s dědou trénovali celé dopoledne na její narozeniny, kolik je babičce let. Chtěl se tátovi pochlubit, a tak babičku vyzval, aby řekla kolik jí je let (72). Babička odvětila: „Čtyřicet?“ Táta chtěl pomoct, a tak babičce řekl, že je o devět let mladší než děda (81). Bábi zaváhala. Jal se tedy otec více napomoci: „Tak kolik je mi?“ Babička zaváhala: „Šedesát?“ Táta se trochu zamračil, ale pak se odhodlal k ještě jedné nápovědě. „Tak kolik je let tady dědovi?“ Babička zcela nekompromisně pronesla „Sto!“

Také má babička potíž s mimikou. Například se optá mého otce, zda nechce keksy, myslí si, že se usmívá, ovšem její grimasa by se dala přirovnat k přinamíchnutouraženému orangutanovi. Obvykle na to táta reaguje slovy: „Když se tak tváříš, tak mi to nechceš dát.“

Jak už jsem řekla, tak babička má problém s pamětí a veškeré informace jí již několikráte říkané jsou pro ní neustálými novinkami. Má aspoň radost ze života. A s tím se pojí i fakt, že mi už asi desetkrát gratulovala k ukončení prvního ročníku na VŠ. Nejhorší je, že babička vypukne v nenadálý jásot v mé přítomnosti, jelikož si vzpomene na tu úžasnou novinu. Obvykle se v takovéto chvíli leknu. Než se vzpamatuji z úleku, zjistím, že mi babička už asi půlminuty lomcuje s pravačkou a stále opakuje „Gratuluji.“ a přistihuji se při tom, že se automaticky táži „K čemu?“. Babička se zarazí, na čele se objeví několik vrásek v oblasti mezi obočím, přemýšlí další půl minutu, a pak se optá: „Jsi Maglaiz, že?“

A tak si tu žijeme.