Obklopit se elementy. To je to, co ji vždycky uklidnilo. Vana plná horké vody, aromatické svíčky zastupující živel ohně a vzduchu a rostlina v zemině ze zahrady ztělesňující matku Zem. Kvetoucí sukulent se na ni usmíval z umyvadla. Opřela nohy o baterii a pozorovala v mihotavém světle svíček, rozestavěných na okraji obloženém kachli, jak jí voda v úzkých pramíncích stéká po lýtkách. Zavřela oči a zaposlouchala se do meditační hudby.
Náhle nastalo ticho a z reproduktorů přenosného přehrávače se ozval zpěv velryb. Zarazila se. Velryby? Kde ty se tam vzaly? Pohlédla na svá stehna. Manžílek si rád zavtipkuje na její konto. To už si zvykla. Ale v tomhle měl výjimečně pravdu. Připadala si jako obrovský kytovec. Jako jejich ztracená sestra, kterou moře vyvrhlo, a příroda se rozhodla učinit jeden ze svých nejapných žertů. Evoluce jí byla nápomocna, a tak se ze ztracené velrybí slečny stala jenom slečna. Zase se přistihla. Mívala často takové úvahy, kterým okolí říkávalo divné a nepřístojné. Nelíbilo se jim, že uvažovala jinak než ostatní a že se nebála říkat své myšlenky nahlas. Bavily ji, když už nic jiného nepomáhalo.
Přiznávala, že je zvláštní a nestyděla se za to. Neměla ani chuť žít stejně jako ostatní. Ano, vdala se po nátlaku své matky. „Musíš si najít chlapa a vdát se. A mít děti. Je to přirozené.“ Zajisté. Přirozené. Tak jako je přirozené dýchat? Jíst? Chodit? Zemřít? První dva požadavky měla už z krku. Do toho třetího se jí moc nechtělo. Ne proto, že by chtěla vzdorovat matce. Nikdy to nedělala. Byla poslušná dcera. Až moc. A ani to nebylo kvůli tomu, že by se bála přivést dítě-děti do toho světa. Strachovala se o to, zda by vůbec byla dobrou matkou. Prý se takové chování dědí. Toho se děsila. Že bude dalším loutkařem v jejich rodině. Ovládána ovládá. Strašná představa.
Ponořila nohy opět do vody a hladina pohltila i její vlasy. Musela utopit ten stav úzkosti, aby mohla zase hrdě vstát se vztyčenou hlavou a jít dál. Aby mohla být zase tou vyplavenou dvounohou velrybou.
Jen jsem doufala, že z toho bude něco delšího.
[1]: Mám příliš mnoho začátků a pořádně žádný konec, takže jsem tohle nechala jen jako pocitovku, jak děla Temnářka. Kromě toho mne ani nenapadá nějaký další děj.
[2]: Taky mám spoustu začátků a nemám čas ani nápady pro dopsání. Ale tohle je pěkný, moc jsem u toho nepřemýšlela a jen četla písmenka a představovala si to všechno 🙂
[3]: Nápad během cachtání se ve vaně
Ale bylo třeba to ještě několikrát upravovat.
Je to pěkné. A trvalo mi to přečíst přesně za tu samou dobu, za jakou zkončila ta hudba. To je geniálné vymyšlené.
[5]:Vidíš a ani jsem to tak nezamýšlela
Připadá mi to, jako by to bylo hodně procítěné… Pěkné … 🙂
[4]: Myslím, že bych měla zase něco napsat, aspoň krátkého 🙂 Inspiruješ mně, vždycky, když si s tebou píšu, mám nápady na psaní
[8]: Jo, jo. Ono to tak většinou bývá, že člověka během hovoru napadne nějaký námět.