Víc jak týden jsem sem nic nepřidala. Nebylo to ani tak z nedostatku času nebo inspirace. Jen jsem přemýšlela. Dlouze. Někdy si říkám, že o všem až moc přemýšlím, a pak jednám. Už mi pár lidí řeklo, že bych měla také zkusit něco neplánovaného. Víte, ráda hraji roli Saturnina, ráda vytrhnu lidem opratě z rukou a rozveseluji je, ale když přijde na věci, které se úzce týkají mne, tak přestávám být tím šílencem. Své opratě držím více než pevně.

Je zajímavé, že co se týká mého života, nedokáži si představit, že bych činila jakýkoliv krok bez dlouhého přemítání. A od toho tu jsou ostatní. Vždy jsem měla dojem, že pravý přítel dokáže toho druhého odpoutat od jeho problémů. Vyslechne si ho, řekne mu své, popřípadně poradí a lehce s elegancí mu vlastní obrátí nenápadně list na nějakou hloupost, která dokáže pobavit. A teď se mi to i potvrdilo. Z čehož mám neskutečnou radost, protože už jsem pomalu přestávala věřit v to, že existují v lidech ideje, které mi byly vštěpeny.

To jsem však tradičně odbočila. Nedumala jsem nad přátelstvím, nad idejemi a ani nad tím, jaký je můj život. V hlavě se mi usídlila jedna myšlenka a já ji převalovala v hlavě. Koukala se na ni ze všech úhlů a zjišťuji, že stále nevím, jak z toho problému ven. Jako obvykle. Poradit ostatním není problém, poradit sobě problém už je. Naštěstí se vždy najde řešení, ale poněkud mu to dlouho trvá. Zdá se Vám, že okolo toho chodím jako okolo horké kaše? Možná je to tím, že stále váhám, zda vůbec onu věc načít a také proto, že si nejsem jistá, zda vůbec tento článek uveřejním.

Hovořím zde o tom, jestli pokračovat v duševním obnažování. Přece jen veřejný striptýz lidské psychiky je už poněkud ohraný. Ano, TV mi každý večer ukazuje, že je zájem o cizí lidské životy, že lidé rádi šťourají do cizích záležitostí, přesto si tím už nejsem jistá. Když psát věci narovinu, tak pořádně. Jenomže to já nemohu. Některé věci nepíši, protože se za ně stydím, některé mi přijdou jako banální a nevhodné k zapsání a další nemohu napsat proto, že nevím, kdo z mého okolí čte tyto řádky. Tudíž zde nemohu hovořit o něčem jako psaní narovinu a popravdě. A tak si říkám, zda je dobré psát na blog věci, které postrádají souvislosti, které jsou jen vyvrcholením něčeho dalekosáhlejšího. Když se nejde ke kořenům, má to vůbec cenu? Co myslíte?

Mějte se famfárově!

Vaše Maglaiz