Větroplach


Volný styl krátkého rozměru / Čtvrtek, 10 července, 2014
Je mi dobře. Někdo by mohl říct, že to není žádné úžasné poleženíčko. Zvláště když pořád kolem něho brousí neodbytná moucha, která zlomyslně šimrá tu na koleni, tu na nose, támhle zase na paži. A ten kámen zarývající se do páteře také není zrovna žůžo. Co teprve ta dotěrná stébla trávy? Patrně vyhlásila lechtací přebor. To by si člověk klidně mohl říct. Ale mi je dobře. Noha přes nohu, ruce za hlavou. Co víc by si člověk mohl přát? Toulám se po světě už dlouho na to, abych věděl, že není nic lepšího v životě než si jen tak lehnout.

Náhle však moucha opustila své vyhřáté místečko na pravém koleni. Některé by to mohlo zneklidnit, jiní by si toho ani nevšimli. Já to zaregistroval, ale okamžitě jsem onu myšlenku pustil po větru, který se počal zvedat. Spolu s myšlenkou se ve větrném víru kroutilo i zvonění. Vítr, vítr, vítr. Chladivé osvěžení v poledním parnu. Udělá dobře tělu a uklidí i v hlavě. Vyfoukne nijak užitečné nápady a myšlenky, vysmejčí a vybílí. Hele, támhle letí ! Co není potřeba, musí pryč. Stejně jako nešikovné maso. Jenomže tenhle vítr začíná být i na mé gusto nějak juantorezní. Hej, počkat! Tuhle poučku o smyslu života potřebuji!
Čím dál prudší vítr mne donutil otevřit jedno oko, abych se přesvědčil, že na louce nepřistál proudový letoun a já se neocitl za jeho motory. Větrný hřeben sčesal vysokou trávu až k hlavě matky Země a nyní se pokoušel vyčesat mne coby vší hnidu. Na několik úderů srdce jsem spatřil, jak se ke mne blíží ve vířivém tanci zrníčko prachu. Nestačili jsme se ani pořádně seznámit a již jsem měl práci s jeho odstraňováním. Takovouhle přílišnou intimitu hned na prvním rande nemám rád. Dobře, dobře. Pochopil jsem. Jsem nezvaný host. Radši odejdu dřív, než na mne vezmou pometlo
Jakmile jsem se ocitl na dvou, přiběhl větrný Usain Bolt a podrazil mi nohy. Počítal jsem vteřiny, jež zbývaly do tvrdého přistání. Raz, dva… nic. Tři? Čtyři? Pět? Šest? Sedm? Tohle už je ale podezřelé. Opatrně jsem otevřel jedno oko a rozhlédl se. Stromy byly nezvykle nízko. Stáhl jsem víčko i z druhého oka. Mohl bych odpřísáhnout, že tahle špička patří statnému smrku, ale přitom mi vrcholek nesahal ani k ramenům. Tady něco nehraje. Pojal jsem neblahé tušení.
Přiznám se bez mučení, že se mi ani za mák nechtělo podívat se pod sebe, ale obětoval jsem se v zájmu objasnění vskutku sherlockovské záhady. Neměl jsem to dělat. Jestli se mi někdy něco nepovedlo, byl to pokus zbavit se strachu z výšek. Pokoušely se o mne mdloby a snažil jsem se zatlačit hluboko do útrob své paměti výjev téměř padesátimetrové hloubky. Hlavně zachovat klidnou hlavu. JSEM PADESÁT METRŮ VYSOKO! Nijak nepanikařit. JSEM PADESÁT METRŮ VYSOKO! To je naprosto normální. JSEM PADESÁT METRŮ VYSOKO! Jen klid. Všechno má své vysvětlení. Racionální. To, že si neumím vysvětlit, jak si tady můžu jenom tak sedět PADESÁT METRŮ NAD ZEMÍ a letět někam vpřed, neznamená, že je to nadpřirozený úkaz. Teď je důležité zachovat chladnou hlavu, nedívat se dolů a snažit se přijít na jakékoliv rozumné objasnění. Říkal jsem nedívat se dolů! Větev! Tma.
„Tati, tati, tatíííí!“
„Tso?! Kde co?“
„Tak vysvětlíš mi teda ten Newtonův zákon? Nebo si ještě zapřemejšlíš?“
„Co?“
„Já jen že bych ti dal noviny. Tu učebnici totiž potřebuju.“
Zdroj obrázku vzorce: wikipedia

5 Replies to “Větroplach”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *