Divoký déšť dral na cáry hustý černý kouř. Ani za tak nevlídného počasí nepřestávaly chrlit vysoké komíny černotu zamořující ovzduší. Kapka s plesknutím dopadla do prohlubně plechové střechy a nechala se unášet proudem směrem k výlevce okapu. Dlouhá skluzavka nebeské slze málem vyrazila ponejprv dech, pak ji začala nudit. Plesk! Tvrdý dopad na asfalt a naražená kapčina kostrč k dobré náladě nepřidala. A tak se mrzuté molekuly vody vezly na proudu prodírajícího si cestu rozpraskanou silnicí. Od lesklé hladiny nově vzniklé stružky se odráželo jasné světlo neonových nápisů hodinových hotelů.

Náhle však kapku zakryl stín a kolem vícejaderná dvojčata Vodíková a částice Kyslíku prosvištělo několik mávajících molekul z rodu Hemoglobinů. Kapka udiveně pohlédla vzhůru.

Pružné mužské ruce se o sebe otíraly. Ovšem to nebylo jediné, co naše drahá kapka spatřila. Zakrvácené dlaně patřily muži černých vlasů, bledé tváře s hrůznou černobílou grimasou a vránou na rameni.

„Zatracení živí! Proč musí tolik krvácet?“ optal se mladík v podřepu své společnice. Odpovědí mu byl pouze dlouhý významný pohled černého ptačího oka.

„Kolik nám jich ještě zbývá? Co?“ pokračoval v konverzaci. Když na něj vrána nereagovala a pouze hleděla před sebe do vody, obrátil mládenec opět pozornost na své ruce.

Voda v kaluži byla rudá. Sledoval červenou stopu proti proudu, až uviděl obdobně oděného mladého muže také s vránou na rameni. Zarazil se. Nechápal, oč jde. Měl pocit, že je to špatný vtip.

Dvojník si ho všiml a obrátil se na něj. Dech zůstal v půli cesty a nehodlal jít ani ven a ani do plic. Ne! To není možné! Bílý obličej s přísným černě orámovaným pohledem a černými rty roztáhlými do klaunské podoby. Jsem to já? Nejsem to já? Ale jak? Vždyť…

Jeho myšlenky zastavil šílený smích dvojníka. „Nejde to dolů, co? Taky si říkáš, jestli to z tebe taky takhle teklo?“ Dvojník se prudce zvedl, až poplašená vrána zamávala křídly a uvelebila se pohodlněji na rameni. Zvrátil hlavu k nebi. Mladík se na krátký okamžik také podíval tímtéž směrem.

„Noc je ještě mladá,“ dvojník nasál mokrý vzduch, mrkl na vránu a s ironií v hlase pronesl „Další pán na holení?“ Černá věštkyně smrti zaklapala zobákem. Lehce se uklonil hlavou a vyrazil vpřed houpavým, klidným krokem.

Když míjel mládence, trpce se pousmál a počastoval jej vševědoucím pohledem. Mladíkovi se na chvíli zatmělo před očima, pak se ohlédl. „Počkej!“ vykřikl. Dvojník se zastavil.

„Jak se jmenuješ?“

„Říkávali mi Eric Draven. Teď jsem Vránou. Jako ty,“ řekl přes rameno a pokračoval v chůzi dál.

Vaše Maglaiz