Ačkoliv všichni známe oficiální členění dnů v týdnu, jejich pořadí a funkce, přesto nám nikdo nemůže vnutit, jak bude probíhat náš vnitřní čas a týden. Například můj týden začíná nedělí, jelikož je daleko příjemnější začínat nový týden volným dnem než rovnou hupsnout do studia či práce. To je ryzí šílenství! A velice obdivuji ty, kteří se z toho ještě nezcvokli.

Zvláště mě v tomto názoru utvrdil příjemný nedělní (na Renátu) výlet na Štramberk. Máti se pochlapila a sedla si za volant a i když jsme za Frenštátem zabrambořily, nakonec jsme se úspěšně dokodrcaly do cílové stanice. Zaparkováno v Národním parku kousek pod Šipkou. Proč ne, že? A co si odtamtud Maglaizíček přivezla? Kamínky, fotky, pohlednici a zjištění, že to není zas až tak hrozné se strachem z výšek a otevřených schodů. Věřím, že kdybych šla na Trúbu teď, už bych neměla takový problém se vydrápat na ochoz.

Musím se přiznat, že nemám ráda situace, kdy přebírá kontrolu nad mým vědomím a tělem iracionální strach. Připodobnila bych to k tomu, jako by Púovi vzali jeho milovaný medík.

A ještě jeden hezký zážitek, Maglaizíček zírala na ruce řezbáři a prohlédla si interiér jedné z dřevěnek z poloviny 18. nebo poloviny 19. století. Nádhera!

Korunu celému výletu dodala návštěva jeskyně Šipky. Akorát nebylo příjemné, že se na Šipku drápal skutečně ohromný dav. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli nemají novodobí pohané nějaký sra

z či co. Křesťané to být nemohli, jelikož ti by nešli na pouť na místo, kde žili pravěcí lovci.

Je zvláštní, jak neděle určuje celý zbylý týden. Klid, pohoda, vtipné posezení u „adoptivních“ prarodičů, příjemné chvíle s novými novými povídkami od (ten germanismus se mi prostě líbí) Zdeňka Svěráka. Jsem ráda, že tomu nynějšímu týdnu předcházel takovýto pohodový, jelikož děs a zimnice nenechaly na sebe dlouho čekat.

Začalo to už nedělí, kdy jsem byla nervózní z úterní hospitace (neplést s hospitalizací!), kdy jsme se měli dostat do gymnázia na Volgogradské, dále také ze čtvrteční prezentace referátu, k němuž jsem neměla doma absolutně žádnou literaturu. Ano, jsou to věci, které nemám pod kontrolou, což mne silně deptá. A v tomto duchu pokračuje celý týden, ačkoliv dnešek už je v jiné režii. Včerejší osmou hodinou večerní mi totiž začal víkend a víkend znamená 100% Maglaizíčkův plán.

Jak to tak čtu, tak to asi vyznívá, že doma o víkendu nic nedělám, omyl, makám jak fretka, ovšem s tím rozdílem, že si mohu čas sama uzpůsobit a rozdělit podle svého, ne podle něčího.

Nakonec však nevyzněl týden zas tak tragicky, jak se jevil v neděli. Gymnázium na Volgogradské se našlo, dokonce jsme se všichni divili, že se v takové barabizně ještě učí a že ani učitelé a ani žáci nebyli vydeptaní, jak jsme očekávali. Referát se také vydařil. Byl vyčerpávající, podařilo se mi dokonce suplující magistru uspat (tedy apsoň tak působila), což je jasný ukazatel toho, že to bylo na úrovni akademické půdy. Je to děsivé, když zjistíte, že musíte knihu a autora, kterého jste si oblíbili, prezentovat požadovaným nudným způsobem. Vadí mi to. Musím si opakovat, že když to půjde dobře, tak už za dva a půl roku bych se konečně mohla dopracovat k tomu, co chci už od začátku dělat. Ono to musí vyjít a je mi jedno, že je krize a nejsou pracovní místa, já prostě budu mít místo a bude dobré!

Nu a tímto zvoláním, kterým chci zaplašit jakékoliv negativní myšlenky, se s Vám rozloučím.

Vaše Maglaiz 😉