Šepot stromů, jimž vítr čechral koruny, téměř kolébal ke spánku. Louka zářila barvami planých květů a voněla jako rajská zahrada. Pozdní jaro již dovolovalo zdržovat se v přírodě déle bez hrozby dešťové přeháňky. A tak není divu, že kromě šumění listí bylo slyšet i dva lidské hlasy.

„Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?“

„Tmu.“

„A otevřel jsi mysl?“

„To jsem měl?“

„Vždyť jsem to říkala,“ odpověděl vysoký hlas vyčítavě.

„Promiň, od toho „oči“ jsem tě neposlouchal.“

„Proč?“

„Vnímal jsem tmu.“

Vzduchem zasvištěla látka a na hnědovlasou hlavu mladého muže přistál červený polštář. Otevřel oči. Mladík seděl na trávě v pozici lotosového květu a zhluboka dýchal. Dívčí smích se rozezněl široko daleko a mužský chechot na sebe nenechal dlouho čekat.

„Petře, s tebou se nedá pracovat,“ pronesla blonďatá slečna v tunice s vyšitými orientálními ornamenty a vrátila podušku pod své pozadí.

Petr se podivil. „Se mnou? Já ti říkal rovnou, že na mne ty tvoje triky neplatí, Leno.“

„Neříkej mi Leno!“ rozčílila se dívka. „Víš, že to nesnáším.“

„To ti mám říkat Apoleno? To zní, jak bys byla na všechno poleno,“ Petr se zamyslel. „Ačkoliv…“ Zasmál se.

„Jsi zlý a krutý a já tě nesnáším,“ řekla Apolena, přimhouřila oči a složila ruce na prsa.

„Taky tě miluji,“ odvětil automaticky Petr. Od jisté doby ho už nebavilo se s Apolenou stýkat. Vždycky, když se pokoušel o nějaký vtípek, byl odměněn uraženou holkou, která střídala barvy podle toho, v jaké fázi naštvání se zrovna ocitala.

„Stejně nechápu, proč se mě snažíš zhypnotizovat. Pochopil bych to, kdyby ti to dali za úkol ti magoři z těch tvých spolků „osvícenců“. Ale ty to děláš dobrovolně. Proč?“

Apolena nafoukla tváře a zrudla, když se Petr vyjádřil o jejích guru jako o magorech. Taková troufalost! Aluška a Lukáš jsou inteligentní a vzdělaní lidé, kteří ví, co mluví a mluví pravdu. A on nemá právo o nich takhle mluvit.

„Ty nechápeš víc věcí,“ nakonec ze sebe vyhrkla, aby dala najevo, že ona je z nich dvou ta chytřejší.

„No, mohli bychom začít třeba tím, že mi vysvětlíš tohle,“ pronesl smířlivě. Sice nevěřil, že její pohnutky pochopí, ale přesto se snažil přimět Apolenu, aby odhalila své karty. Přece jen je to jeho sestra a máma vždycky říkala „Dávej pozor na svou malou sestřičku.“. Copak se ale tohle tele dalo uhlídat? Jakmile odjel do města na letní semestr, už si to Apolena štrádovala na besedy o konci světa, o reinkarnaci, o skřítcích a vílách a bůhví o čem ještě.

„To bys nepochopil,“ odfrkla Apolena.

Petr se plácl do stehen. „No, když nepochopil, tak se žádný pokus konat nebude,“ odpověděl a začal pomalu vstávat.

„Ne!“ vykřikla a tahala bratra zpátky na zem. „Řeknu ti to!“ slíbila, a pak se ihned opravila. „Tedy pokusím se ti to vysvětlit.“

„Fajn.“ Petr se znova usadil, sepjal ruce, zapřel se lokty o kolena a položil na propletené prsty hlavu. Větší gesto naprostého zájmu si už ani nedokázal představit, natož učinit.

Apolena sklopila zrak a počala si hrát s lemem své batikované sukně. „Víš, brácho, ani se moc neznáme, nevíme, čeho se bojíme, co máme rádi a co ne. Tak nějak o sobě nevíme skoro nic. A tak jsem si říkala, že tohle by nás mohlo dát dohromady.“

Jako první zmínila strach. To není dobré. Napadlo Petra.

„Bojíme?“

„No, bojíme. Docela by mne zajímalo, čeho se bojíš, abych věděla, co ti mohu dát k narozeninám. Uvažovala jsem nad bungee jumpingem. Ale jestli se bojíš výšek, tak by to byl hloupý dárek, nemyslíš?“ odpověděla nervózně. Bratříčku, ty jsi tak hloupý! Ani ti nedochází, že mám k tomu naprosto jiné důvody. Sedíš si tu, pokyvuješ a věříš mi každé slovo.

Tady něco nehraje. Smrdí to a dost. Ale budu se tvářit, že tomu rozumím. Jak byl vděčný za to, že v pubertě dostal pitomý nápad si udělat kurz herectví. Teď se mu to náramně hodilo.

„Na to přece nepotřebuješ hypnózu. Na to se mne můžeš klidně zeptat, ne?“

Apolena na kratičkou chvíli zpanikařila. S tímto argumentem ve své vysoké inteligenci nepočítala. Ale trumf se dostavil okamžitě do rukávu a ona jej mohla tasit se vší parádou. Pohlédla na svého bratra a odvětila. „Ruku na srdce, Petře, řekl bys pravdu, i kdyby to znamenalo tvé znemožnění?“ Nedala mu ani příležitost cokoliv říci, skočila po něm jako lvice po antilopím mláděti. „Vidíš! Takže, prosím tě, spolupracuj, ať se mohu podívat na ty strachy, co máš v sobě zakopané.“ Do hlasu se jí vkradla monotónnost a začala táhle říkat. „Chce se ti spát. Až napočítám do tří, upadneš do hlubokého spánku.“

Petr zavřel oči a začínal viditelně podléhat její řeči.

„Jedna… dva… tři. Nyní spíš hlubokým spánkem. Nejsi na hřbitově svých strachů, ale ve skladu, kde je spousta šuplíků. Dojdi k tomu, kde je napsáno Apolena. Jsi u něj?“

Kývnutí hlavou bylo pro ni dostatečnou odpovědí.

„Otevři ho,“ přikázala. „Co tam stojí? Řekni mi všechno a na nic nezapomeň! Je ti to jasné?! Dělej!“ rozkřičela se.

V tom Petr vyskočil na nohy, jak by sedl na jehlu, prohlásil „S vykopávačem hrobů se nebudu bavit,“ a odešel.

Určeno pro Téma týdne od Klubu Snílků.