Čtenářská i kritická obec si povětšinou všímá pouze literatury vydávané velkými nakladatelstvími, které bývají zárukou kvalitního čtiva, ovšem v takovémto nakladatelství málokdy rádi riskují a vloží své naděje do nové tváře. Pro začínající spisovatele tak zůstávají tři možnosti, jak se zviditelnit. První možností je finančně nákladné vlastní vydání. Druhou je účast v literární soutěži s kratším textem či básní (avšak existují ojediněle i soutěže delších próz či dokonce i knih) za předpokladu umístění se na předních příčkách žebříčku a poslední jsou sborníky literárních dílen.
Zapadlý kout: Sborník povídek Literárních dílen. 1. vyd. Brno: Knihovna Jiřího Mahena v Brně, 2014. ISBN 978-80-85023-47-3.
Sborník Zapadlý kout vyšel za přispění brněnské Knihovny Jiřího Mahena v pouhých sto kusech. Na počátku celého projektu stály dvě autorky, Tereza Matoušková a Jana Poláčková, které ve spolupráci s výše zmíněnou knihovnou vytvořily Literární dílny, v nichž se pravidelně setkávali začínající autoři, seznamovali se blíže se spisovatelským řemeslem, ale i pravidly pravopisu a pracovali na vlastních textech. Bylo by značně nespravedlivé, kdyby za své snahy učedníci nedostali žádnou odměnu, a tak spatřil světlo světa sborník složený výhradně z prací (prozaické i poetické povahy) v Literárních dílnách stvořených a textů obou vedoucích. Tudíž musíme brát na vědomí, že sborník je s velkou pravděpodobností určený úzkému okruhu čtenářů.Ačkoliv by se mohlo zdát, že tento sborník bude připomínat klubko různých přízí i barev, nakonec byl zaštítěn tématem zapadlého koutu a vyprofiloval se jako soubor devíti textů s rysy fantastické literatury, čtyřmi básněmi, jednou válečnou prózou a jedním thrillerem. Prozaické texty mívají zpravidla otevřený konec.
Každý autor však vnímá téma zapadlého koutu poněkud odlišným způsobem. Kevin Scherrer v Osudové přisoudil zapadlému koutu roli tiché restaurace, kde celý příběh končí. Jana Poláčková vtiskla těm dvěma slovům podobu Ztracené Hůrky, města v pohraničí, kde se rozhodne osud celého světa prostřednictvím Poselství. A například Michalu Baťkovi ve Vzájemné pomoci zase zapadlý kout připomněl čarovný antikvariát v Brně, v němž se střetávají různé dimenze, a tak není divu, že stejnými dveřmi vstupuje do krámku víla s křídly i obyčejný lidský zákazník. Hana Bartlová v Kryse svůj zapadlý kout nalezla v tajné místnosti starého domu. Martina Jelínková se sama ocitá V koutě a tentýž pocit izolace má i Jana Chaloupková ve svých básních Pod sedativy a Princeznička. Téma izolace coby zapadlého koutu ve svých povídkách zpracovává Vendula Kreplová v Dceři smrtihlava, Jana Rémanová v Nebudeš mi věřit a v Kapesním světě Martina Jelínková. Zdánlivě nám do celého schématu nezapadá povídka Saorise od Zuzany Malé, avšak zdání klame.
Řečí vázanou se v tomto sborníku představily pouze dvě autorky. Martina Jelínková s básní V koutě a Jana Chaloupková s básněmi Pod sedativy, Princeznička a Roční období. Jako záchytné lano autorkám sloužilo téma zapadlého koutu coby jakési formy izolace ať už dobrovolné nebo ne. Na první pohled viditelným společným prvkem básní je grafická úprava. Jednotlivé sloky nejsou řazeny přímo za sebou, ale vždy nová sloka je o kousek posunutá tak, aby vizuálně nenavazovala na linii sloky předešlé, což by tedy čtenáře mělo vést ještě k většímu pocitu izolovanosti. Martina Jelínková zpracovává ve své básni kritiku morálního úpadku současné společnosti, v níž pracuje nejen s grafikou textu, ale i s rytmem, který bývá silně narušen a může se jevit, že je to z důvodu upřednostnění obsahu před veršem i rytmem. Jak již bylo uvedeno výše, Jana Chaloupková přispěla do sborníku hned třemi básněmi. Oproti Martiny Jelínkové Jana Chaloupková neexperimentuje s veršem jako takovým. Obsah podřizuje formě, přesto zajímavými obrazy a slovní artistikou dosahuje efektu silné izolace a uvěznění. Výjimečné postavení zaujímá poslední báseň Roční období, v níž se Jana Chaloupková pouští do archetypu ročních období v souvislosti s fázemi lidského života, ovšem již zde lze více cítit osten kritiky lidské lačnosti, nenasytnosti, zvláště nepoučitelnosti a neměnnosti lidského pokolení.
Větší část prozaických textů zcela naplňuje definici fantastické literatury. Ať už se jedná o hororové setkání s duchem (Krysa Hany Bartlové), předpovězení snad nevyhnutelného osudu hvězdami (Saorise Zuzany Malé), v němž silně vystupuje na povrch archetyp dítěte, výřez ze života upírky se sklony k pyromanii (Dcera smrtihlava Venduly Kreplové), v němž se setkáváme s variací na svět za zrcadlem, nebo o přátelství těžce nemocné dívky a vraždící jezinky (Nebudeš mi věřit Jany Rémanové), či o záhadném mizení lidí z celé planety Země a ještě podivnějším telefonním čísle, které má vyřešit veškeré osobní problémy (Kapesní svět Martiny Jelínkové).
Z uniformity fantastické literatury vystupují některé texty ať už tematicky, nebo jazykově. Ku příkladu válečná próza Vůdcův voják Emila Holka zavede čtenáře do německého zákopu za druhé světové války a postaví hrdinu před šokující fakta, v nichž se zrcadlí nesmyslnost celé války a krystalizují se charaktery. Tomáš Článek zazářil svou parodií na urban fantasy s překvapivou jazykovou hrou v humoristické směsici sci-fi a fantasy povídce Prach prachu, popel popelu… mrkvičky pro všechny, ovšem někdy působí ironie a parodie příliš násilně než humorně. Již výše zmíněná povídka Osudová taktéž opouští vody fantastické literatury a své kořeny zapustila v thrilleru a pozoruhodném zobrazení nitra sériového vraha. Osudová také čtenáře okouzlí svým jazykem, jelikož autor s elegancí sobě vlastní žongluje se slovy a obrazy, čímž i z popisu odporné vraždy malých dětí činí slovní pastvu pro čtenáře. Z formálního hlediska na čtenáře zapůsobí první povídka ve sborníku, Krysa Hany Bartlové, která je psána v du-formě a snaží se tímto prostředkem čtenáře zcela vtáhnout do běhu událostí, ačkoliv ne vždy tento prostředek je na místě a ne vždy splní svou funkci.
Ačkoliv Jana Poláčková a její povídka Poselství nijak neopouští vody fantastické literatury, naopak silně připomíná New weird, měli bychom tomuto textu věnovat více pozornosti. Hrdinka Hypatie Osowská v lecčems navazuje na společnice barbara Conana. Drsná bojovnice, Ochránkyně cest, kterou z chtěné nudy na konci světa vyruší případ utonulého. Samotný steampunkový svět Poselství okouzlí čtenáře množstvím bytostí a vynálezů promíchaných se světem magie, v němž vedle sebe koexistuje křesťanská víra, pohanský kult i dávná prabožstva. Množství narážek na řeckou filosofii, křesťanství a pohanské rituály text povyšuje na vyšší úroveň. Přesto se však stále drží v kolejích regulérní povídky, a ačkoliv dojde k jisté změně vztahů mezi hrdiny, příběh končí zachováním statu quo.
Tereza Matoušková, editorka sborníku a vedoucí literárních dílen, uzavírá sborník svou povídkou Podzemí. Nadšený obdivovatel Terezy Matouškové jásá, jelikož autorka nezklamala a opět čtenáře zavedla do svého universa s mechanickým sluncem, Podmoří. Tentokrát se však nesetkáváme s její oblíbenou čtveřicí hrdinů (Branou snů), ani s malým dítětem (Hladová přání), ale se starou Wranou, kterou nouze proměnila ve vykradačku opuštěné magické továrny. To, že se její tradiční výpravy do továrny mágů a konečně i překročení jisté hranice nevyplatí, není třeba dodávat. Co stará bezzubá Wrana v podzemních skladech objeví, se dozajista nebude zamlouvat žádnému z obyvatel Podmoří.
Pokud se podíváme na sborník jako na jeden celek, můžeme spatřit jakýsi pokus o rozčlenění, kdy jsou jednotlivé povídky odděleny intermezzy v podobě poezie Martiny Jelínkové a Jany Chaloupkové, ovšem hlubší význam zvolené struktury nelze hledat. Dalším zajímavým prvkem jsou ilustrace. Každá povídka i báseň má svou ilustraci od různých, i neznámých, kreslířů a malířů. Sborník tedy není pouze přehlídkou literární práce převážně neznámých začínajících autorů, ale i výstavou výtvarných debutů. Jako perlička se zde objevuje kresba Terezy Matouškové k povídce Krysa. Pochopitelně sborník obsahuje i přehledné medailonky autorů jednotlivých textů.
Vadou na kráse celého sborníku je spěch, s jakým byl vydáván. Z důvodu nedostatku času nakonec byla korektura samotných povídek přenesena z Jany Poláčkové na samotné autory, čímž došlo prakticky ke znehodnocení celého obsahu, jelikož pravopisných chyb a překlepů bývá v mnohých textech požehnaně. Avšak při počtu 100 kusů se ani nedá očekávat, že by sborník měl vyšší marketingové ambice, než několik výtisků pro rodinu, přátele a zájemce. Nicméně i přesto bych hodnotila celý soubor kladně i z toho důvodu, že zde nezáří jen autorské stálice Tereza Matoušková a Jana Poláčková, ale i méně známí autoři jako Hana Bartlová, Michal Batěk, Tomáš Článek nebo Kevin Scherrer. Vzhledem k tomu, že poezií se zabývaly pouze dvě autorky (Martina Jelínková a Jana Chaloupková), nebylo by na místě některou z nich vyzdvihovat. Překvapivým objevem se stal Emil Holek, jehož povídka Vůdcův voják není jen debutem, ale zároveň i skutečnou prvotinou v jeho literární činnosti všeobecně.
Zapadlý kout rozhodně nepotěší milovníky ortografie, avšak co ztrácí na jazyku, dohání hbitě obsahem. Jedná se o pozoruhodný konglomerát prózy a poezie s problematickým určením cílové skupiny čtenářů. Osobně mne bude zajímat, zda autoři výše jmenovaní se po vydání Zapadlého koutu budou objevovat i ve sbornících s vyšším nákladem a snad někdy i na pultech knihkupectví.
Vlčku, svůj slib jsem splnila
Maglaiz
Obrázek vypůjčen z goodreads.
Kde můžu stáhnout?
Nápad skvělý, Terezka vše dovede do zdárného konce, takže věřím, že kniha naplnila očekávání a jde z ní radost.
[1]:Sbornik ke stazeni zatim neni, je ke koupi za zlamanou gresli v pobocce KJM. 🙂 Ale mame v planu to s Temnarkou uverejnit na Goodreads v e- bookove podobe. 🙂
Ale ta obalka v elektro-forme moc nevynikne. 🙁
Omlouvam se, ze pisi bez diakritiky, ale jsem na mobilu. 😉
[1]:Sbornik ke stazeni zatim neni, je ke koupi za zlamanou gresli v pobocce KJM. 🙂 Ale mame v planu to s Temnarkou uverejnit na Goodreads v e- bookove podobe. 🙂
Ale ta obalka v elektro-forme moc nevynikne. 🙁
Omlouvam se, ze pisi bez diakritiky, ale jsem na mobilu. 😉
Tak tohle vypadá celkem zajímavě… Jen škoda, že jde o tak malé množství výtisků. Budu asi muset vyptátrat nějakou zásobenou knihovnu.
[2]: Neb bohužel tímto směrem asi v dohledné době (cca tři sta, čtyři sta let)cestu mít nebudu. :-/
Zapadlý kout nechť se stane pojmem jako Zapadlí vlastenci.
[1]: Jak už řekl Wulfric, zatím není ke stažení nikde. Já měla štěstí, že Wulfric byl tak laskavý a zapůjčil mi rukopis, který šel do tisku, výměnou za recenzi.
[2]: Myslím, že to by byl dobrý nápad dát to do e-booku.
[4]: Ještě existuje pošta a ochotná TemnoTerka.
[6]: Drahý Rais na obláčku zamáčkl slzu.
Zajímavé, je dobře, že se někdo pokouší pomáhat začínajícím autorům, ráda si ten Sborník přečtu…
[8]: Máš pravdu. Ono mnohdy ani netušíme, o jaké skvělé autory jsme přišli nebo nyní přicházíme díky tomu, že se nakladatelství povětšinou orientují na to, co se velice dobře prodá konzumnímu čtenáři.
Mimcohdoem velice zajímavý byl přístup Filipa Douška, který si ještě před vydáním své prvotiny získal odběratele, takže se jeho kniha na chvíli vyhoupla mezi nejprodávanější.
Maglaiz, ty by ses mohla živit jako literární kritik a psát úvody a doslovy do knih. Málokdy a málokde je k vidění (k přečtení) tak obsažný text.
[10]: Toť sprostota! Ty bys mne nenechal napsat vlastní knihu?!
Téda to jsem si nemyslela, že bys mi přál jen úvodníky a doslovy cizích knih.
[11]: To jsem chtěl napsat až u tvé příští povídky
.
Ale i ke své knize bys mohla napsat doslov a pět stránek vysvětlivek, co znamenají všechna ta cizí slova 🙂
[12]: Žehlíš, co?
Inu, povídka, povídka. Ta ještě chvíli potrvá. Maglaiz si totiž musí ještě promyslet, o čem bude.